Schizoidní porucha osobnosti: Jak psychoterapie pomáhá s emoční odtažitostí

Uvažujete o tom, že někdo, koho znáte, nebo možná i vy sami, žijete v klidu, který nevypadá jako klid - ale jako odtažitost? Necháváte lidi na dálku, nemáte rád společenské události, nechcete o svých pocity mluvit, a když vás někdo ptá, proč jste tak „vlastně“ takový, odpovídáte: „Prostě jsem takový.“ To není lenost. To není zlost. To je schizoidní porucha osobnosti - a není to, co si o ní většina lidí myslí.

Co je schizoidní porucha osobnosti opravdu?

Schizoidní porucha osobnosti není o tom, že jste „zajíček“ nebo „nerad lidí“. Je to hluboká, trvalá tendence žít ve vnitřním světě, kde emoce jsou tiché, vztahy nepotřebné a kontakt s ostatními zatížení. Podle DSM-5 je to porucha, která se projevuje odtažitostí od mezilidských vztahů a omezeným projevem emocí - ne proto, že byste se báli, ale protože vás to prostě nezajímá. Nechcete být blízko, nechcete být pochopeni, nechcete být milováni. A to je právě to, co ji odlišuje od sociální fóbie nebo autismu.

Nejde o to, že byste neuměli komunikovat. Mnozí lidé s touto poruchou jsou výborní v práci, vědě, technice. Dělají svou práci klidně, bez nátlaku, bez potřeby chvály. Ale doma? V kavárně? Na rodinném večírku? Tam se stáhne do sebe. A ne proto, že by to bylo špatné. Pro ně je to jediný způsob, jak přežít.

Proč je tak těžké léčit?

Největší překážka v léčbě schizoidní poruchy není špatná terapie. Je to nedostatek motivace. Když se ptáte pacienta: „Chcete být šťastnější?“, odpoví: „Proč?“ Když se ptáte: „Chcete mít přátele?“, odpoví: „Mám je?“

Na rozdíl od hraniční poruchy osobnosti, kde lidé bojují s bolestí a strachem, lidé se schizoidní poruchou nebojí. Jsou klidní. A to je jejich obrana. Nemají pocit, že jim něco chybí. A když nemají pocit, že jim něco chybí, proč by se měli změnit?

Podle českých dat z České lékařské komory (2023) je schizoidní porucha osobnosti diagnostikována u jen 2,3 % pacientů v ambulantní psychiatrii. To je málo - ale to neznamená, že je málo lidí, kteří jí trpí. Znamená to, že jich mnozí nejsou diagnostikováni. Někteří jsou považováni za „příliš zamyšlené“, jiní za „autistické“, třetí za „sociálně nekompetentní“. Průzkum na fóru Duševní zdraví (2024) ukázal, že průměrně trvá 7,2 let, než někdo s touto poruchou dostane správnou diagnózu.

Psychoterapie je jediná cesta

Farmakoterapie? Ne. Léky jako antidepresiva, antipsychotika nebo stabilizátory nálady nejsou pro schizoidní poruchu účinné. Mojra.cz (2024) to říká přímo: „Medikace je příliš nedoporučována.“ Psychoterapie je prakticky jediná možnost.

Ale ne každá psychoterapie. Standardní rozhovory, kde terapeut říká: „Co cítíte, když se takhle chováte?“ - selhávají. Pacienti nevědí, co cítí. A když to vědí, nechají to být.

Účinná terapie musí být jiná. Musí být:

• Pomalá - ne 12 sezení, ale 1-3 roky
• Nezávislá na nátlaku - neříká se „musíte se zapojit“, ale „můžete zkusit“
• Praktická - zaměřená na konkrétní chování, ne na hluboké analýzy minulosti
• Podporující - terapeut nevyžaduje „přiznání“, ale přijímá „nechci“ jako platnou odpověď

Kognitivně behaviorální terapie: Co funguje

Kognitivně behaviorální terapie (KBT) je jedním z nejčastěji používaných přístupů. Ale ne tak, jak se používá u úzkostí nebo deprese. U schizoidní poruchy se KBT přizpůsobuje.

Terapeut neříká: „Máte nesprávné myšlenky.“ Říká: „Co se stane, když se na chvíli podíváte na to, jak se lidé chovají, když se nechají nechat v klidu?“

Pracuje se na:

• Nácviku sociálních dovedností - ne na „jak mluvit s lidmi“, ale na „jak se neztratit v prostoru, kde lidé jsou“
• Postupné expozici - ne na „přijď na večírek“, ale na „zůstaň v místnosti 10 minut a sleduj, co se děje“
• Identifikaci vlastních preferencí - „Co ti dává klid? Co ti dělá náročné?“ - místo „proč se nechceš zapojit?“

První cíl není „být sociální“. Je „být schopen fungovat v světě, aniž byste se cítili přetížení“. To znamená, že člověk může mít práci, kamarády, rodinu - a stále zůstat „sám“. A to je úspěch.

Skupinová terapie: Bez nátlaku, s přítomností

Skupinová psychoterapie se často považuje za nevhodnou. Ale když je správně vedená, může být klíčová.

Není to o tom, že byste se měli „zapojit do diskuse“. Je to o tom, že jste v prostoru, kde nikdo nevyžaduje, abyste mluvili. Kde lidé sedí, mlčí, a přesto jsou tam. A to je pro někoho s schizoidní poruchou - překvapující. Víte, že nejste „zvláštní“. Víte, že jste nejedinečný. A to může být první krok k tomu, že se začnete ptát: „Co bych mohl zkusit?“

ZIP.cz (2023) uvádí, že v takových skupinách se lidé učí nové způsoby chování - ne tím, že jim někdo říká, jak se má chovat, ale tím, že vidí, že jiní dělají něco jiného - a že to neznamená konec světa.

Rodinná terapie: Když se rodina bojí, že vás ztratí

Na MoJra.cz se objevují příspěvky rodičů: „Mám podezření, že můj syn trpí schizoidní poruchou. Co mám dělat?“

Je to bolestné. Rodina vidí, že dítě neodpovídá, nevolá, nechce se setkat. A začíná se obávat, že je „ztraceno“. Rodinná terapie není o tom, aby se dítě „napravilo“. Je o tom, aby rodina pochopila: „Není to odmítání. Je to jiný způsob existence.“

Terapeut pomáhá rodině:

• Přestat považovat odtažitost za „zlost“
• Přestat vytvářet tlak na „přijít na oběd“
• Naučit se komunikovat přes písemné zprávy, e-maile, místo hovorů
• Uznat, že láska nemusí znamenat blízkost

Je to těžké. Ale je to jediný způsob, jak se rodina nezhroutí - a jak se člověk s poruchou nemusí cítit jako „zodpovědný za všechny“.

Co terapeut musí umět

Ne každý psycholog je připravený. Podle Asociace českých a moravských psychologů (2023) pouze 18 % psychologů se během své praxe setkalo se schizoidní poruchou osobnosti více než pětkrát. Většina má o ní jen teoretické znalosti.

Terapeut, který s ní pracuje, musí:

• Nemít strach z ticha
• Nezakládat se na emocionální reakci pacienta
• Nevyžadovat „prohloubení“
• Uznávat, že změna není cílem - funkčnost je
• Být trpělivý - často se stává, že pacient přijde jen jednou za tři měsíce

Největší chyba? Když terapeut přemýšlí: „Proč se nechce zapojit?“ Správná otázka zní: „Co by muselo být jiné, aby se mohl zapojit?“

Co je „úspěch“?

Nejde o to, aby člověk měl 10 přátel. Nejde o to, aby se smál na večírku. Nejde o to, aby se „normalizoval“.

Úspěch je:

• Přijít na práci každý den
• Nezahodit práci kvůli stresu
• Nezavřít se úplně, když je někdo blízko
• Moct říct: „Dnes nechci mluvit.“ a nečekat, že to někdo považuje za „odmítnutí“
• Neztratit se v kanceláři, když kolem se všechno hýbe

Podle Mojra.cz (2024) uživatelka, která má poruchu 12 let, říká: „Nedá se léčit. Ale můžete se naučit žít s ní.“

Budoucnost: Co se mění

V roce 2023 začala Česká společnost pro biologickou psychiatrii výzkumný projekt „Poruchy osobnosti v české populaci“. V roce 2025 plánují první kontrolovanou studii KBT specificky upravené pro schizoidní poruchu.

Nová léčebná doporučení od NZIPu (2024) by měla obsahovat první české pokyny, jak pracovat s touto poruchou. Zatím je to „vzácnost“. Ale změna se blíží.

Největší výzva? Dlouhodobé terapeutické programy. Jak říká prof. Müller: „Dlouhodobý program je vzácností.“ A to je problém. Léčba nejde v 12 sezeních. Potřebujete čas. Potřebujete terapeuta, který se nevzdá. Potřebujete systém, který to umožňuje.

Kdo by měl hledat pomoc?

Není potřeba, abyste „byli špatní“. Není potřeba, abyste „přiznali, že potřebujete pomoc“. Stačí, když:

• Chcete být schopen fungovat bez toho, aby vás každý kontakt vyčerpával
• Chcete mít možnost vybrat si, kdy chcete být s lidmi, a kdy ne
• Chcete, aby vaše rodina nežila ve strachu, že vás ztratí
• Chcete, aby vaše práce nebyla vaší jedinou cestou k přežití

Není to o změně. Je to o volbě. A psychoterapie vám může pomoci získat tu volbu.

Kam dál?

Neexistuje „léčba“ schizoidní poruchy. Existuje cesta, jak se s ní naučit žít - bez ztráty sebe sama, bez nátlaku, bez návratu do původního izolovaného světa. A to je více, než většina lidí o této poruchě ví.

První krok není změna. Je pochopení. A možná to stačí.