Když dítě začne být klidnější, nebo naopak vztečné, nechce jít do školy, nebo se stahuje do sebe, rodiče často nevědí, co dělat. Mnozí si říkají: „To u dospělého bychom už věděli, co je špatně.“ Ale dětská psychoterapie není jen „malá verze“ terapie pro dospělé. Je to zcela jiný svět - s jinými pravidly, jinými nástroji a jinými lidmi v místnosti.
Nejde jen o dítě - celá rodina je součástí terapie
Představte si, že jste u terapeuty a on se baví jen s vámi. To je normální u dospělých. U dítěte to tak nejde. Pokud je dítě v úzkosti, nechce jít do školy nebo má náhlé výbuchy, nejde jen o něm. Často je to systém, který nefunguje - rodiče jsou unavení, sourozenci se srovnávají, škola nedává podporu. Terapeut tedy nejen s dítětem hraje, ale baví se i s rodiči, někdy i s bratrem nebo sestrou. Rodinná psychoterapie není jen doplněk - je to jádro léčby. Bez zapojení rodičů se změny často neudrží. Dítě se naučí klidněji reagovat, ale když doma pokračují křiky a obviňování, všechno se vrátí zpět.
Hra není jen zábava - je to jazyk dítěte
Dospělí mohou říct: „Cítím se ztracený.“ Dítě 6 let to neumí. Ale když mu dáte panáčky, pískoty, barvičky nebo hračky, začne vyprávět příběh, který o něm říká víc než slova. Hra, kreslení, pohyb - to jsou hlavní nástroje dětské psychoterapie. Terapeut sleduje, jak dítě s hračkami vytváří svět, kdo je „zlý“ a kdo „dobrý“, kdo je opuštěný, kdo se skrývá. To je diagnostika. To je léčba. U dospělého byste to nazvali „metodou“ - u dítěte to je jediný způsob, jak do jeho světa vstoupit. A to nejen u malých dětí. I dospívající, kteří se tváří, že „všechno mají pod kontrolou“, často hrají - jen už ve formě psaní, hudby, nebo třeba videoher, které jim umožňují vyjádřit to, co nechtějí říct nahlas.
Diagnostika není jako u dospělých - a to je dobré
U dospělého se často říká: „Máš poruchu úzkosti.“ U dítěte to tak jednoduše nejde. Diagnostika u dětí do 12 let je především pozorování: jak se chová v škole, jak reaguje na rozstání s rodiči, jak hraje, jak se chová v nové situaci. Klinické testy se používají až od 12 let. A ani tehdy se neříká: „Máš poruchu osobnosti.“ To se může diagnostikovat až po 18. Důvod? Děti se vyvíjejí. Co je dnes „problém“, může být zítra přechodným krokem. Terapeut musí být schopen rozlišit, jestli se jedná o dočasný vývojový kříž, nebo o trvalý problém. Například separační úzkost u 5letého dítěte je běžná. U 15letého dospívajícího už je to varovný signál. A pokud se nezabere, může se přeměnit v sociální fobii v dospělosti.
Kognitivně-behaviorální terapie - ale upravená pro děti
Kognitivně-behaviorální terapie (KBT) je jednou z nejúčinnějších metod pro děti s úzkostí, depresemi nebo problémy s chováním. Ale nejde o to, že dítě sedí a poslouchá, jak mu terapeut vysvětluje „negativní myšlenky“. To by bylo zbytečné. Místo toho se používají hry, příběhy, role, které dítěti pomáhají pochopit, že jeho strachy nejsou pravda. Například: dítě se bojí, že když půjde do školy, zemře jeho maminka. Terapeut mu pomůže vytvořit „hráčku strachu“ - malého pohádkového bytosti, která mu šeptá: „Zemře ti maminka!“ A pak spolu vymyslí, jak tuto hráčku „zakázat“ - třeba tím, že si každý den řeknou: „Maminka je v bezpečí, já jsem v bezpečí.“ Tohle není „zábava“ - je to systém, který funguje. Studie ukazují, že až 3,5 % dětí trpí těmito specifickými úzkostnými poruchami, a KBT s rodinnou podporou je nejúčinnější cesta ven.
Proč dětský psychiatr často nevystupuje jako terapeut?
V České republice je jen přibližně 150 dětských psychiatrů. Všichni jsou přetížení. Mnozí se věnují především léčbě léky, vyšetřování a případně diagnózám. Terapeutické rozhovory - ty, které trvají 45 minut, kde se dítěti pomáhá pochopit své city - je většinou přenecháváno psychologům. A to je v pořádku. Ale problém je, že psychologové nejsou dost. Čekací doba na první schůzku je v průměru šest týdnů. A pro dítě, které se ztrácí, to je věčnost. Některé školy začínají mít ve školním systému psychology, ale to je stále výjimka. Výsledek? Mnoho dětí čeká, až problém přeroste v křehkou dospělost - s depresemi, se závislostmi, se sebevražednými myšlenkami.
Co dělá dobrého terapeuta pro děti?
Není to ten, kdo má nejvíc titulů. Je to ten, kdo umí sednout na zem, když dítě nechce sedět na židli. Kdo neříká: „A co ty cítíš?“ ale: „Co se stalo, když jsi viděl ten kreslený obrázek?“ Kdo ví, že dítě 8 let nechápe slovo „deprese“, ale chápe, že „někdy se cítíš jako když ti někdo zhasl světlo“. Kdo ví, jak vysvětlit rodičům, že jejich „přílišná péče“ není zlo, ale ochrana, která dítěti brání naučit se radit sám. A kdo ví, že když dítě začne spát lépe, nebo přestane křičet na hodinu, to je úspěch. Ne že se „vyléčilo“. Vyléčení není cíl. Cíl je, aby dítě získalo nástroje, které mu pomohou přežít v tomto světě - a nebylo sám.
Co rodiče mohou dělat, aby terapie fungovala?
Největší chyba? Očekávat, že terapie je „lék“, který dítě „vypije“ a je všechno v pořádku. Terapie je jako cvičení - potřebuje doma opakování. Pokud terapeut řekne: „Dnes se naučíme, jak se klidně vyjadřovat, když jsi naštvaný“, rodiče by měli v domácnosti dávat příležitosti k tomu, aby dítě to vyzkoušelo. Neříkat: „Už se toho neboj,“ ale: „Co kdybychom to zkusili?“ Pokud terapeut doporučí „příběh o malém draku, který se bojí temnoty“, přečtěte ho dítěti. Ne jako „terapii“, ale jako příběh. A nezapomeňte: terapeut nejsou „náhradní rodiče“. Jsou to lidé, kteří pomáhají vám - rodičům - být lepšími rodiči. Pokud se terapeut neptá na to, jak to vypadá doma, nebo nevysvětluje, co děláte s dítětem, je to značka, že se nezapojuje dost.
Proč je dětská psychoterapie důležitá dnes?
Peter Pöthe, jeden z nejznámějších českých odborníků, říká: „Není pravda, že děti dnes jsou nemocnější. Je pravda, že je víc vidíme.“ A to je klíč. Dříve se děti s problémy „zatlačily“ - byly „příliš citlivé“, „neposlušné“, „příliš aktivní“. Dnes už víme: to nebyly vady. To byly signály. A když je neslyšíme, děti se naučí, že jejich city nejsou důležité. A to je největší riziko. Dětská psychoterapie není o tom, aby se děti „napravily“. Je o tom, aby se děti mohly cítit jako lidé - ne jako problémy. A aby rodiče věděli, že nejsou sami. A že nejsou špatní rodiče, jen se snaží - a potřebují pomoc.
Proč se dětská psychoterapie neobejde bez zapojení rodičů?
Dítě žije v rodině. Pokud se v terapii naučí klidněji reagovat, ale doma pokračují křiky, srovnávání nebo zanedbávání, všechno se vrátí. Rodiče nejsou „překážkou“ - jsou klíčem. Terapeut jim pomáhá pochopit, jak jejich chování ovlivňuje dítě, a jak mohou podporovat změny doma. Bez toho je terapie jen dočasná úleva.
Je možné dětskou psychoterapii provádět jen s dítětem?
U dětí do 12 let je to velmi vzácné a obvykle neúčinné. U dospívajících od 12 let se někdy začíná individuálně, ale i pak se doporučuje přidat rodinné setkání. Děti nejsou malí dospělí - jejich svět je napojený na dospělé. Bez podpory rodiny se změny neudrží.
Jaký je rozdíl mezi psychologem a dětským psychiatrem při terapii?
Dětský psychiatr má lékařské vzdělání a může předepisovat léky. Psycholog má specializaci na chování a emoce, ale nemůže předepisovat léky. V praxi: psychiatr často dělá diagnózu a hodnotí potřebu léků, psycholog provádí terapii. V ČR je psychiatrů málo, takže většina terapie je prováděna psychology.
Kdy je vhodné začít s dětskou psychoterapií?
Když se chování dítěte změní trvale - například přestane mluvit, nechce jít do školy, má náhlé výbuchy, nebo se stahuje do sebe po více než 2-3 týdnech. Nečekat, až se to „přejde“. Raná intervence je klíčová - změny jsou rychlejší a trvalejší, pokud se začne dříve.
Může dětská psychoterapie zabránit problémům v dospělosti?
Ano. Výzkumy ukazují, že děti, které prošly kvalitní psychoterapií, mají nižší riziko deprese, úzkosti, závislostí a problémů s vztahy v dospělosti. Ne každý problém přežije do dospělosti, ale ty, které nejsou řešeny, se často přeměňují - například sociální úzkost v dětství může být později generalizovaná úzkost.
