Co dělat, když vidíte někoho, kdo právě prožil traumatu? Kamarád se rozrazil v autě, dítě vidělo násilí, někdo přišel o blízkého člověka - v tu chvíli se člověk nechce jen tak „pomoci“. Chce, aby mu někdo řekl, co dělat. A největší chyba, kterou můžete udělat, je nic nedělat. Nebo naopak - příliš mnoho dělat.
Co je první psychická pomoc vlastně? (A co není)
První psychická pomoc po traumatu není psychoterapie. Není to ani pokus o to, abyste „všechno vyřešili“. Je to jednoduché, ale nezbytné: stabilizovat člověka, aby se jeho stav nezhoršil. Většina lidí, kteří zažijí traumatu, se zotaví sama - ale u 7-8 % se to přemění v posttraumatickou stresovou poruchu (PTSP). Včasná, správně poskytnutá pomoc může toto riziko snížit o 30-40 %.
Nejde o to, abyste mluvili o tom, co se stalo. Nejde o to, abyste ho přesvědčovali, že „všechno bude v pořádku“. Nejde o to, abyste mu dali nějaký návod, jak „měl být“. Jde o to, abyste mu dali prostor, bezpečí a přítomnost. A to je mnohem těžší, než se zdá.
Pět kroků, které skutečně fungují: Metodika „5T“
V České republice se první psychická pomoc učí podle jednoduchého systému, který se nazývá „5T“. Je to jen pět kroků, ale každý z nich je klíčový. A každý z nich můžete provést i bez odborného vzdělání.
- Promluv - nejprve se k němu obrátíte. Neříkejte „Co se stalo?“, ale „Jsem tady.“ Přistoupíte, vezmete ho za ruku, pokud to připouští. Nečekáte, až on začne mluvit. Vy začnete. Tím mu dáváte signál: „Nejsi sám.“
- Podepři - odveďte ho z místa události. Pokud je v šoku, může stát, ztuhlý, jako kdyby byl v betonu. Sedněte si s ním na zem, na lavici, na kraj vozidla. Pokud je zraněný, nechávejte ho ležet, ale podpořte ho. Fyzická přítomnost znamená bezpečí. Tělo si pamatuje: když jsem padl, někdo mě držel.
- Podpoř - řekněte mu: „To, co teď cítíš, je normální.“ Neříkejte „Nejsi blázen.“ Neříkejte „To byl jen šok.“ Řekněte: „Když se stane něco takového, tělo a mysl reagují takhle. To je přirozené.“ Tím mu dáváte právo na to, že se necítí dobře. A to je pro něj v tu chvíli nejdůležitější.
- Pečuj - zeptejte se: „Co teď potřebuješ?“ Může to být voda, teplý plášť, telefon, místo, kde může sedět, nebo prostě ticho. Neříkejte: „Chceš, abych ti zavolal někoho?“ Zeptejte se: „Chceš, abych ti zavolal někoho?“ a pak mu dejte možnost říct „ne“. Většina lidí v šoku nemá sílu rozhodovat. Ale když jim dáte možnost volby - i když je to jen „chceš vodu nebo ne?“ - získávají trochu kontroly nad situací. A to je lék.
- Propoj - nezůstaňte s ním navždy. Nejste jeho terapeut. Ale můžete mu pomoci najít někoho, kdo je. Když je situace stabilizovaná, řekněte: „Můžu ti ukázat, kde najdeš někoho, kdo to umí lépe?“ A potom mu předejte kontakt na krizové centrum. V Česku je 47 takových center a 12 specializovaných linek. Všechny jsou zdarma a dostupné 24 hodin denně.
Co se stane, když to uděláte špatně?
První psychická pomoc může zhoršit stav. Ne vždy, ale u až 15 % lidí. Proč? Protože se člověk snaží „pomoci“ příliš moc - a příliš dříve.
Například: když se někdo zeptá: „Co se stalo?“ a pak začne všechno podrobně vyprávět, může to znovu připomenout traumatu. Když se někdo snaží „přesvědčit“ postiženého, že „to není tak špatné“, může to způsobit, že se člověk začne cítit jako „blázen“ nebo „nepříjemný“.
Největší chyba? Přinutit ho mluvit. Nebo ho dotazovat: „Jak se cítíš?“ - hned po události. To je jako kdybyste po úrazu vyměňovali krev. Není to nutné. Je to nebezpečné.
Naopak: když jste tichý, přítomný, neptáte se, nevyprávíte, neříkáte „všechno bude v pořádku“ - tím jste nejlepší pomocí, kterou může člověk dostat.
Co dělat, když jste vy sám v šoku?
Nejste jen „pomocník“. Můžete být i „postižený“. A pokud jste byli přímo zasaženi - třeba jste viděli smrt, nebo jste se sám zranili - potřebujete pomoc taky.
Nejprve se ujistěte, že jste bezpeční. Sedněte si. Dejte si vodu. Dýcháte? Pokud ne, zkusíte dýchat pomalu - 4 vdechy, 6 výdechy. To je základ. Pak se zeptejte: „Co potřebuji?“ - a odpověď může být: „Chci jít domů.“ „Chci zavolat matce.“ „Chci jen sedět.“
Nezatlačujte se do „silného“. Nezatlačujte se do „nemusím se cítit špatně“. Pokud se cítíte ztuhlí, necháte to. Pokud se cítíte ztracení - taky necháte to. Většina lidí, kteří prožijí traumatu, se necítí „silní“. A to je v pořádku.
Co máte k dispozici? Aplikace a linky
V roce 2018 vytvořila Česká psychologická společnost mobilní aplikaci První psychická pomoc. Je zdarma, funguje i bez internetu a obsahuje kroky „5T“ krok za krokem. Kromě toho má seznam 47 krizových center a 12 linek po celé Česku. Stačí otevřít aplikaci a kliknout na „Kde hledat pomoc?“ - a najdete nejbližší centrum s číslem.
Nejčastější dotazy uživatelů: „Kdy mám předat osobu odborníkovi?“ (odpověď: hned, jakmile je stabilizovaný). „Jak si udržím klid?“ (odpověď: dýcháte, sedíte, pije vodu, neřešíte nic jiného než „co teď potřebuješ?“).
Na webu Jak na trauma najdete specifické pokyny pro různé typy traumatu: násilí, dopravní nehody, přírodní katastrofy. Všechno je napsané jasně, bez psychologického žargonu.
Co dělat, když je to vážně závažné?
Někdy je první psychická pomoc jen první krok. Pokud osoba:
- je nevědomá nebo má závažné zranění - zavolejte 155
- vykazuje známky psychózy (např. hovoří s neexistujícími lidmi, má halucinace) - zavolejte 155 nebo 112
- vykazuje přímé sebevražedné myšlenky - nechávejte ji sama. Zavolejte 155 nebo zavolejte na linku 116 123 (linka pro prevenci sebevraždy)
Nebojte se zavolat. To není „přehánění“. To je záchrana. A v těchto případech je první psychická pomoc jen předehrou pro záchranu života.
Co se mění? A co přijde?
V Česku se první psychická pomoc stává standardem. 95 % jednotek integrovaného záchranného systému ji už používá. 78 % neziskových organizací ji má ve výcviku. V roce 2022 se počet kurzů zvýšil o 210 % - a největší nárůst je mezi učiteli a vychovateli.
Do roku 2025 by měla být tato výuka součástí výuky na všech středních školách. Proč? Protože trauma se už nestává „něčím, co se stane někomu jinému“. Stává se součástí života naší mládeže - a my potřebujeme, aby každý člověk věděl, jak pomoci.
Ale pozor: 37 % kurzů, které se označují jako „první psychická pomoc“, není podle standardů. Pokud se učíte, vyhledejte ty, které schválila Česká psychologická společnost. Věřte jen těm, které mají odkaz na První psychická pomoc - ne těm, které se prodávají za 5 000 Kč jako „exkluzivní“.
Co si pamatovat?
Nejde o to, abyste měli odpověď. Jde o to, abyste byli tam. Nejde o to, abyste všechno pochopili. Jde o to, abyste neopustili. A když jste tam, když se neptáte, když neříkáte „všechno bude v pořádku“ - pak jste udělali všechno, co bylo potřeba.
Pomoc není slova. Pomoc je přítomnost. A přítomnost není náhoda. Je to volba. Každý den. Každý člověk. A vy můžete být tím, kdo si ji vybral.
