Stojíte před klientem, který říká: „Vím, že bych měl přestat pít, ale zároveň mi to dělá radost.“ Nebo: „Chci změnit život, ale nevím, jestli to stojí za to.“ Takhle vypadá ambivalence - ten vnitřní konflikt, který zastavuje změnu. A právě ona je nejčastější překážkou v psychoterapii. Nejde o odpor. Nejde o línost. Jde o to, že klient najednou cítí dvě pravdy současně - a to ho zmateně zastaví.
Proč motivace není něco, co se dá „nainstalovat“
Mnoho terapeutů dříve věřilo, že stačí klientovi vysvětlit, proč by měl změnit chování. „Kouření ti zničí plíce.“ „Pít tolik alkoholu ti zničí rodinu.“ Ale co se stane? Klient přikývne, řekne „ano, máte pravdu“ - a příští týden je zpátky u sklenice nebo cigaret. Proč? Protože motivace není otázka logiky. Je to otázka vnitřního pohnutí. Věda to potvrzuje. Podle Self-Determination Theory teorie vyvinuté Ryanem a Decim, která rozlišuje tři typy motivace: amotivaci, extrinsickou a intrinsickou motivaci je jediná motivace, která trvale vede ke změně, ta, která pochází zevnitř - intrinsická motivace. Když člověk dělá něco, protože mu to dává smysl, protože se cítí autentický, protože to odpovídá jeho hodnotám - tehdy se změna drží. Když to dělá, protože ho někdo tlačí, nebo se bojí následků - změna je dočasná.Co říká výzkum: Motivace se dá vytvářet
V roce 2021 provedla Česká asociace klinických psychologů průzkum, který ukázal, že 78 % českých klinických psychologů používá motivaci jako klíčový prvek své praxe. A proč? Protože funguje. Metaanalýza z roku 2003 ukázala, že motivační rozhovory mají efekt 0,85 standardních odchylek - což je velmi silný výsledek ve srovnání s jinými psychosociálními intervencemi. Ale nejde jen o techniku. Jde o přístup. Výzkum Boharta a Wadeho z roku 2013 prokázal, že vlastnosti terapeuta mají větší vliv na výsledek než konkrétní metoda. Když terapeut umí naslouchat bez soudění, když nebere ambivalenci jako problém, ale jako signál, když se nechává vést klientem - změna začíná.Ambivalence není váha, ale most
Většina terapeutů se snaží ambivalenci „vyřešit“ - přesvědčit klienta, aby se rozhodl. Ale to je chyba. Ambivalence není překážka. Je to potenciál. Když klient říká: „Chci změnit, ale bojím se, že to nezvládnu.“ - není to odpor. Je to výzva. Je to signál, že se připravuje na změnu. Zde pomáhá Prochaskův transteoretický model změny model, který rozlišuje tři stádia: návštěvník, kontemple a příprava. V stádiu kontemple - kdy klient ví, že problém existuje, ale ještě neví, jak ho řešit - je největší riziko. 63 % českých terapeutů v průzkumu z roku 2022 uvedlo, že právě tato fáze je nejtěžší. Klient je v nejistotě. Nechce být tlačen. Nechce být kritizován. Ale chce být slyšen. Tady se rozcházejí cesty. Jeden terapeut řekne: „Takže to znamená, že to chceš změnit?“ - a tlačí k rozhodnutí. Druhý řekne: „Co by se stalo, kdyby jste pokračovali stejně jako doposud? A co by se stalo, kdybyste se rozhodli změnit?“ - a nechá klienta hledat odpovědi sám.
Techniky, které skutečně fungují
Motivační rozhovor není náhodná konverzace. Je to strukturovaný, ale přirozený přístup. Základní techniky jsou jednoduché, ale vyžadují cvik.- Empatické naslouchání - nejen slyšet slova, ale cítit, co je pod nimi. Když klient říká: „Nemám sílu to změnit“, neříkejte: „Máte, musíte!“ Řekněte: „Zní to, jako by to bylo těžké - až příliš těžké.“
- Otevřené otázky - neotázky na ano/ne. Místo „Chcete přestat kouřit?“ řekněte: „Co by se stalo, kdybyste kouření přestali?“
- Reflektivní naslouchání - opakování toho, co klient řekl, ale v jiném znění. Když řekne: „Nemám čas na cvičení“, odpovězte: „Cítíte, že vaše deník je tak plný, že se na sebe nemůžete ani podívat?“
- „Co je důležitější?“ - technika pro rozřešení ambivalence. Klient říká: „Chci zhubnout, ale nemám chuť se omezovat.“ Odpovězte: „Co je pro vás důležitější - zdraví, nebo pohodlí v jídle?“
- Přidání se na stranu ambivalence - neodporujte. Řekněte: „Působíte, že jste si vědom, že takhle se dál neposunete. A zároveň se bojíte, že změna bude příliš bolestná.“
Co terapeut musí umět o sobě
Největší překážkou v práci s motivací není klient. Je to terapeut. Výzkum Psychoterapeutovy kompetence z roku 2019 ukazuje, že terapeut musí mít sebereflexi I. a II. řádu. To znamená: umět sledovat své emoce, své předsudky, svůj vnitřní odpor. Když klient řekne: „Nechci se změnit“, a vy cítíte frustraci - neřekněte to nahlas. Zaznamenejte to u sebe. Proč jste tak zneklidnění? Je to kvůli němu? Nebo kvůli tomu, že se bojíte, že se nezdaří? Dále je klíčové přijmout svou vlastní nedokonalost. Když se terapeut snaží být „perfektní“, klient to cítí. Když se terapeut přizná: „Nevím, jak to dál, ale budu s vámi hledat.“ - vzniká důvěra.Praktické výzvy - a jak je překonat
V praxi se setkáte s několika běžnými problémy.- Klient se nechce rozhodnout - nevyžadujte rozhodnutí. Místo toho se ptáte: „Co by muselo nastat, aby jste se rozhodli?“
- Klient je v „stádiu návštěvníka“ - nepřemlouváte. Otázka zní: „Co by vás vůbec přivedlo k tomu, abyste o změně přemýšleli?“
- Terapeut se vyhoří - 28 % začínajících terapeutů zažije vyhoření během prvních tří let práce s ambivalentními klienty. Řešení? Pravidelná supervize. 92 % úspěšných terapeutů říká, že bez ní by nezvládli.
Co se děje v Česku - trendy a budoucnost
V České republice se motivační přístupy stávají standardem. Základní kurz motivačních rozhovorů trvá 24 hodin a stojí 6 500 Kč. Kromě toho se rozvíjí digitální pomůcky. Aplikace Motivace+, vyvinutá českými psychology, pomáhá klientům mezi sezeními. V pilotním testu zvýšila přidržování se terapie o 29 %. Dále se kombinují motivační rozhovory s Acceptance and Commitment Therapy (ACT) třetí vlnou kognitivně-behaviorální terapie, která zaměřuje pozornost na přijetí vnitřních zkušeností a přesun k hodnotám. To znamená: místo toho, abychom bojovali s ambivalencí, se učíme žít s ní - a přesto se pohybovat ve směru toho, co je důležité. Podle PhDr. Jany Dvořákové z Ústavu ústavní medicíny je klíčovým vývojem posledních let: „Ambivalence není překážka, ale potenciál pro změnu, který musíme umět využít.“Co dělat, když se nic nezdá dělat
Někdy se zdá, že klient je „ztracený“. Nechce mluvit. Nechce se změnit. Co dělat? Nejprve: nevyhodnocujte. Neříkejte: „Je to špatný klient.“ Místo toho se zeptejte: „Co se stalo, že se vám tohle stalo?“ Zkuste: „Když jste se rozhodl přijít sem, co vás k tomu vedlo?“ Zkuste: „Co by se stalo, kdybychom se dnes neřekli nic o změně? Co byste dělali?“ Někdy stačí jen to, že někdo sedí vedle vás a neříká nic. A přesto je tam.Co je vlastně cíl?
Cíl není, aby klient „přestal pít“ nebo „začal cvičit“. Cíl je, aby se poznal. Aby zjistil, co je pro něj důležité. Aby se rozhodl - ne proto, že to od něj někdo chtělo, ale protože to chtěl on. A to je právě to, co psychoterapie může dát - ne řešení, ale cestu.Proč se některí klienti nechají motivovat, i když jim terapeut pomáhá?
Pokud klient nevnímá změnu jako vlastní rozhodnutí, ale jako nátlak, jeho vnitřní odpor se jen posílí. Motivace funguje jen tehdy, když je vlastní. Pokud terapeut příliš tlačí, klient se stáhne do pasivity nebo odporu. Cílem není přesvědčit, ale pomoci klientovi najít vlastní důvod.
Je možné pracovat s motivací i u dětí a dospívajících?
Ano, ale jinak. U dětí a mladistvých je motivace často spojena s potřebou bezpečí a podpory. Místo toho, abychom se ptali: „Chceš přestat kouřit?“, ptáme se: „Co by ti dalo pocit, že jsi v bezpečí?“ Nebo: „Co by se stalo, kdyby tě rodiče přestali kritizovat?“ Základem je vytvářet prostor, kde se dítě může vyjádřit bez strachu.
Co je větší překážka: ambivalence nebo odpor?
Ambivalence je přirozená. Odpor je reakce na nátlak. Když klient říká „ne“, často neříká „ne“ změně - říká „ne“ tomu, že ho někdo chce změnit. Pokud terapeut přestane být „řešitelem“ a začne být „průvodcem“, odpor zmizí. Ambivalence zůstane - a to je dobré. Je to znamení, že se klient připravuje.
Je třeba mít výcvik v motivačních rozhovorech?
Ano. Motivační rozhovor není jen „dobré naslouchání“. Je to technika s jasnými pravidly. Bez výcviku se terapeut snadno dostane do pasti - příliš rychle tlačí, příliš často opravuje, nebo se nechá unést emocemi klienta. Standardní kurz trvá 24 hodin a je povinný pro všechny, kdo chtějí pracovat s klienty s nízkou motivací.
Proč se některé změny vracejí, i když klient byl motivovaný?
Protože změna není jednorázové rozhodnutí. Je to proces. Když klient přestane kouřit, ale stále má stres, nebo se cítí osamělý, může se vrátit ke zvyku. Důležité je nejen vytvořit motivaci, ale i podporit životní dovednosti - jak se vypořádat s emocemi, jak hledat podporu, jak říct „ne“. Bez toho je změna křehká.
