Když hledáš psychoterapeuta, často se ptáš: Je důležitější, aby byl starší a měl víc zkušeností? Nebo stačí, když je mladý, ale působí upřímně a slyší tě? Většina lidí si představuje terapeuta jako někoho staršího, s šedivými vlasy a desítkami let praxe. Ale je to skutečně pravda? Nebo je to jen předsudek, který nám vložili společnost a filmy?
Podle výzkumů z České asociace pro psychoterapii (2023) a studií z Masarykovy univerzity je psychoterapie především o vztahu. Ne o tom, kolik let terapeut pracuje, ale o tom, jestli se s ním můžeš cítit bezpečně. Klienti, kteří se účastnili průzkumů, uvedli, že nejdůležitější věc pro ně je, že terapeut slyší - 92 % jich to naznačilo. Důvěra, kterou cítíš, je pro 87 % klíčová. A už vůbec nevědí, kolik let terapeut má za sebou. Jen 23 % považuje věk za důležitý faktor. A jen 31 % si pamatuje, kolik let praxe má.
Zkušenosti nejsou jen o počtu let
Ne každý, kdo má 15 let praxe, je dobrý terapeut. A ne každý, kdo má jen 3 roky, je nekvalitní. Zkušenost není jen čas, který uplynul. Je to to, co terapeut udělal s tím časem. Mnozí začínající terapeuti procházejí obdobím, kdy se učí zvládat své vlastní emoce - strach, nejistotu, přenos, protipřenos. To je těžká práce. A ta práce se děje nejen v kanceláři, ale i v jejich vlastní terapii, supervizi a osobním růstu.
Studie z PVŠPS (2021) ukazuje, že prvních 2-3 roky jsou pro terapeuta kritické. Tam se formuje jeho styl, jeho hranice, jeho schopnost neztrácet se v emocích klienta. Někteří začínající terapeuti jsou dokonce lepší v komunikaci s mladšími klienty, protože si pamatují, jak se cítí být v krizi. Nemají ještě všechny „návyky“ odborníka, takže jsou přirozenější. A to je často přesně to, co klient potřebuje - ne kdo ví všechno, ale kdo je přítomen.
Když zkušenost skutečně dělá rozdíl
Ale neříkám, že zkušenost není důležitá. Je. Ale jen v určitých situacích. Pokud se potýkáš s komplexní poruchou osobnosti, chronickou depresemi, traumatem nebo dlouhodobými vztahovými problémy, pak terapeut s 10 a více lety praxe má výraznou výhodu. Podle dat z IS MUNI (2023) v těchto případech dosahují terapeuti s více než 15 lety praxe úspěšnost 68 %. U těch s méně než 5 lety je to 52 %. Proč? Protože zkušenější terapeut lépe rozpoznává, kdy je přenos klienta nebezpečný, kdy se sám nechá unést emoce a kdy je potřeba zastavit, přehodnotit, změnit přístup.
Ti, kteří mají dlouhou praxi, také lépe zvládají „protipřenos“ - to je ten moment, kdy terapeut začne cítit něco, co se týká jeho vlastní minulosti, a ne klienta. Pokud to neumí zpracovat, můžeš dostat terapii, která je o něm, ne o tobě. A to je škodlivé. Zkušení terapeuti to vědí. Mají supervizi, vlastní terapii, pravidelně se odkazují na své vlastní hranice. A to není něco, co se naučíš v kurzu. To se vyvíjí v čase.
Věk? Ne, důležitější je životní zralost
Nezaměňuj věk s dospělostí. Někteří 50letí terapeuti jsou emocionálně uzavření. Někteří 28letí jsou mnohem zralější než jejich kolegové. Důležitá není čísla na pasu, ale to, jestli terapeut je živý. Jak říká Psychologie.cz, „duše pozná, co léčí a co je jen náhražka“. Když terapeut sedí v kanceláři jako robot, který má připravené odpovědi, nemůžeš se s ním spojit. A bez spojení není terapie.
Zkušení terapeuti nejsou ti, kteří vědí víc. Jsou ti, kteří umí být přítomní. Umí držet ticho, když je potřeba. Umí říct: „To mi nedává smysl, můžeš mi to ukázat znovu?“ Umí přiznat: „Tady se cítím zmatený, zkusíme to jinak?“ To není výsledek let praxe. To je výsledek vnitřní práce. A ta se může stát i ve 25. I ve 45. I ve 60.
Co klienti opravdu chtějí
Nezapomeň: ty nejsi klient, který hledá „nejlepšího“ terapeuta. Ty hledáš toho správného pro tebe. Někdo potřebuje terapeuta, který je klidný, zkušený, jako dědeček. Někdo potřebuje někoho, kdo je blízko věku, kdo pochopí, co je to být 25letý a cítit se ztracený. Někdo potřebuje někoho, kdo neví všechno, ale je upřímný a nebojí se říct: „Nevím, ale budu s tebou hledat.“
Prvních 5-10 sezení rozhoduje o tom, jestli terapie bude fungovat. Ne počet let praxe. Ne tituly. Ne věk. Ale to, jestli se s tím člověkem můžeš otevřít. Jestli se cítíš bezpečně. Jestli ti někdo neříká, co máš dělat, ale pomáhá ti najít vlastní cestu.
Co hledat při výběru
Neříkej si: „Musí mít 10 let praxe.“ Místo toho se zeptej:
- Co se stane, když se v terapii zaseknu? Jak reaguješ?
- Jak se chováš, když klient pláče nebo se rozzlobí?
- Máš vlastní terapii? A jak často?
- Co ti dává energii v práci? A co tě vyčerpává?
Ti, kdo mají vlastní terapii a supervizi, jsou bezpečnější. Protože vědí, že terapie není o tom, jak dobře řešíš problémy klienta. Je to o tom, jak dobře znáš své vlastní. A to se nedá koupit. Nedá se naučit v kurzu. To se vyvíjí v čase - ale ne každý, kdo má čas, má i zralost.
Největší riziko není mladý terapeut - je nekvalitní terapeut
Největší nebezpečí v psychoterapii není, že terapeut je mladý. Je to, že je nekvalitní. A to může být i 60letý člověk, který nepracuje na sobě. Který používá stejné postupy z roku 1995. Který nebere v úvahu nové výzkumy. Který nechává své vlastní bolesti vstupovat do terapie.
Zdroj Inpsy.fss.muni.cz (2023) varuje: terapie může být dvousečná zbraň. Když terapeut nemá dostatečnou vlastní stabilitu, můžeš se v ní ztratit. Nezlepšit. Zhoršit. Proto je důležité, abys nevybíral podle titulu nebo věku. Vyber podle toho, co cítíš.
Psychoterapie není o tom, kdo je největší odborník. Je to o tom, kdo je největší lidská osoba pro tebe. A to se nedá změřit v letech. To se cítí v tichém okamžiku, kdy ti terapeut neřekne nic - a přesto víš, že jsi nejeden.
