Workoholismus není jen o tom, že někdo pracuje příliš dlouho. Je to hlubší problém - člověk, který se necítí hodný, pokud není v práci, který se bojí odpočinku, který si myslí, že jeho hodnota leží jen v tom, kolik výsledků vyprodukuje. A tohle není jen problém jednotlivců. V Česku, jako ve většině rozvinutých zemí, se tento stav stává běžným jevem, zejména mezi mladými lidmi, kteří se cítí muset neustále dokazovat, že nejsou „zaostalí“.
Co je workoholismus opravdu?
Workoholismus se často mylně překládá jako „přehnaná pracovní etika“. Ale to je chyba. Pracovní nadšení je něco jiného. Kdo má radost z práce, po ní odpočívá, cítí uspokojení, když něco dokončí. Workoholik naopak pracuje, protože se bojí přestat. Pracuje, aby utíkal před úzkostí, pocitem neúspěchu nebo vlastní prázdnosti. Práce mu slouží jako úniková strategie, ne jako zdroj smyslu.
Psychologové z Masarykovy univerzity zdůrazňují, že workoholik nepracuje proto, že má rád práci - ale proto, že nemá rád sebe. Neexistuje žádná oficiální diagnóza v diagnostických manuálech, ale to neznamená, že to není reálné. Pokud práce ničí vaše spánky, vztahy, zdraví a radost z života, pak je to problém, který potřebuje řešení - bez ohledu na to, jak se to jmenuje.
Jak to vypadá v praxi?
Workoholik nejspíš nevypadá jako někdo, kdo se neustále tlačí do práce. Často je to ten, kdo je výborně organizovaný, vždy na čase, dokonce předčasně. Ale jeho mysl nikdy neodpočívá. Dokonce i v sobotu večer, kdy je doma, myslí na příští týden. Když se ho někdo zeptá, jak se má, odpoví: „Dobře, jen hodně práce.“ A neřekne, že se cítí vyčerpáný, že ho trápí bolesti zad, že nemá sílu na rozhovor s přítelem, že jeho dítě ho už neptá na „co jsi dnes dělal?“
Typické příznaky zahrnují:
- Neustálé myšlení na práci, i když je venku, na návštěvě nebo v posteli
- Cítění provinilosti, když nepracuje - i když je to víkend nebo dovolená
- Neschopnost říct „ne“ - přebírá příliš mnoho úkolů, protože se bojí, že jinak nebude považován za důležitého
- Ztráta radosti z práce - výsledky už nevynášejí uspokojení, ale jen další požadavky
- Zhoršení fyzického zdraví - bolesti hlavy, vředy, vysoký krevní tlak, poruchy spánku
- Sociální izolace - přátelé se vzdalují, rodina se zvyká na jeho nepřítomnost
Práce už není část života - je celým životem. A to je přesně ten bod, kdy se stává chorobou.
Proč se to děje - hlubší příčiny
Workoholismus se nevyvíjí z ničeho. Je to výsledek dlouhodobého psychologického mechanismu. Mnoho lidí, kteří se stávají workoholiky, dětství prožilo v prostředí, kde byla hodnota spojena s výkonem. „Musíš být lepší“, „jen když se něco podaří, pak jsi něco stojíš“ - takové vzkazy se vnořují do hluboké úrovně sebevědomí.
Moderní společnost to ještě zhoršuje. Influencery ukazují, že „výkon“ znamená úspěch. FOMO - strach, že něco zmeškáš - se přenáší i do pracovního prostředí. Mladí lidé věří, že pokud nepracují 12 hodin denně, nejsou dostatečně dobrí. A digitální technologie to jen zhoršují. E-mailem můžeš být „dostupný“ 24/7. Práce se přesunula z kanceláře do telefonu - a z telefonu do hlavy.
Workoholismus je tedy nejen osobní problém. Je to výsledek kultury, která vytváří z lidí stroje - a pak je za to chválí.
Jak psychoterapie pomáhá?
Klíčovým cílem psychoterapie při workoholismu není naučit člověka pracovat méně. Je to o tom, aby se naučil žít více.
Terapie začíná tím, že pomáhá klientovi rozpoznat, proč vlastně pracuje. Je to kvůli penězům? Ne. Je to kvůli uznání? Možná. Ale často je to kvůli tomu, že bez práce se cítí prázdný. A to je ten bod, kde se začíná pracovat.
Nejčastěji se používá kognitivně-behaviorální terapie (CBT). Terapeut pomáhá klientovi identifikovat myšlenky jako: „Když nepracuji, jsem bezcenný“ nebo „Pokud přestanu, všechno se zhroutí“. Tyto myšlenky se pak testují - je to pravda? Co se stane, když se odpočineš? Často se ukáže, že nic se nestane. Nebo se stane něco lepšího - klient se znovu naučí dýchat, cítit, být v kontaktu s ostatními.
Druhým klíčovým prvkem je mindfulness. Lidé s workoholismem žijí v budoucnosti - v příštím termínu, příštím projektu, příštím výsledku. Mindfulness je naučit se být v okamžiku. Co cítíš právě teď? Co slyšíš? Co se děje ve tvém těle? Tato jednoduchá praxe pomáhá zlomit nekonečný cyklus „musím pracovat“.
Obnovování hranic - největší výzva
Největší překážkou v terapii není čas, ale pocit provinilosti. Když klient poprvé řekne: „Dnes nebudu pracovat po 18 hodinách“, cítí se jako zrádce. Jak se to může stát? Jak to může být v pořádku, když nejsem v práci?
Terapeut s klientem vytváří konkrétní hranice. Například:
- Neodpovídat na e-maile po 19:00
- Nepřijímat nové úkoly v pátek odpoledne
- Stanovit si „nepracovní“ aktivity - čtení, procházka, hra s dítětem - a brát je jako povinnost, ne jako volbu
- Používat techniku „5 minut na sebe“ - každý den pět minut jen na to, aby se zastavil a neříkal nic, jen dýchal
Tyto hranice nejsou jen pravidla. Jsou akty odporu proti kultuře, která říká: „Více práce = lepší člověk.“
Co dělat, když to nejde sama?
Workoholismus není problém, který se dá „vyřešit“ přes noc. Je to proces. A někdy je třeba pomoci. Pokud:
- Už několik měsíců cítíš, že život se točí jen kolem práce
- Už nemáš radost z věcí, které dříve bavily
- Rodina nebo přátelé ti říkají, že se změnil
- Trpíš fyzickými příznaky - bolesti, spánkové poruchy, zvýšený tlak
…pak je čas hledat psychoterapeuta. Ne čekat, až se to zhorší. Ne čekat, až tě někdo „vyhodí“ z práce. Ne čekat, až tě něco zastaví - infarkt, deprese, rozvod.
Terapie není o tom, že jsi „slabý“. Je o tom, že jsi dostatečně silný, abys přiznal, že něco nefunguje - a že chceš změnu.
Co je za hranicí?
Když se někdo dostane z workoholismu, není to, že se stane líným. Je to, že se stane celistvým. Zjistí, že může být v pořádku i bez výkonu. Může se smát bez důvodu. Může se zastavit a poslouchat dešťové kapky. Může se zase těšit z toho, že upekla pečivo, ne proto, že ho prodala, ale proto, že to dělala pro sebe.
Práce zůstává důležitá. Ale už není jediným zdrojem hodnoty. A to je rozdíl, který mění život.
V Brně, kde žiji, vidím, jak se lidé, kteří dříve byli „pracovními můry“, začínají znovu žít. Ne proto, že se změnila ekonomika. Ale proto, že se změnila jejich vnitřní mapa. A to je největší změna, kterou můžeš udělat.
Je workoholismus oficiální diagnóza?
Ne, workoholismus není oficiálně uznávaná diagnóza v mezinárodních diagnostických manuálech, jako je ICD nebo DSM. Nicméně to neznamená, že není reálný problém. Pokud práce ničí vaše zdraví, vztahy nebo kvalitu života, je to problém, který potřebuje terapeutickou pomoc - bez ohledu na jeho klasifikaci.
Je pracovní závislost stejná jako vyhoření?
Ne. Vyhoření je důsledek dlouhodobého stresu, který vede k vyčerpání, cynismu a snížené efektivitě. Workoholismus je příčina - člověk se neustále tlačí do práce, a to ho vede k vyhoření. Mnoho workoholiků se stává vyhořelými, ale ne každý vyhořelý je workoholik. Někteří lidé prostě přestali pracovat, protože se necítili schopní.
Může psychoterapie pomoci i, když práci mám rád?
Ano. Pokud máš rád práci, ale nemůžeš přestat, pokud se necítíš dobře, když nepracuješ, nebo pokud tě to stojí vztahy, zdraví nebo radost z života - pak je to problém. Psychoterapie ti pomůže najít rovnováhu, aby práce byla součástí života, ne jeho celkem.
Proč se workoholismus zvyšuje u mladých lidí?
Mladí lidé čelí tlaku, který dříve neexistoval. Socialní sítě ukazují, že „úspěch“ znamená neustálý výkon. FOMO - strach, že něco zmeškáš - se přenáší i do kariéry. Mnozí věří, že pokud nepracují 12 hodin denně, nejsou dostatečně dobrí. Digitální technologie rozptylují hranice mezi prací a soukromím, což vytváří neustálý stav „dostupnosti“. To všechno vede k tomu, že mladí lidé nevědí, jak odpočívat.
Co můžu udělat hned teď, abych začal zlepšovat situaci?
Začni s jednoduchým krokem: každý den si vyhraď 15 minut, kdy nepracuješ - žádný telefon, žádné e-maily, žádné plány. Procházka, čaj, poslech hudby - cokoliv, co tě odpojí. Tento krátký odpočinek ti pomůže zjistit, že život nezůstane stát, když přestaneš pracovat. A to je první krok k obnově hranic.
