Chodit s někým, kdo má poruchu autistického spektra, není jako chodit s někým, kdo je neurotypický. Ale není to ani nemožné. Nebo horší. Je to jiné. Mnoho lidí s autismem cítí lásku stejně hluboce jako kdokoli jiný - jen ji nevyjadřují tak, jak se od toho ve společnosti očekává. A to je přesně tam, kde začínají problémy. Ne proto, že by někdo neuměl milovat, ale proto, že komunikace mezi dvěma různými způsoby vnímání světa často selhává.
Láska se nevyjadřuje jen kyticemi a romantickými večery
Lidé s autismem často nemají problém s cítěním. Naopak - mnozí zažívají emoce velmi intenzivně. Problém je v tom, jak je vyjádřit. Když neurotypický partner očekává slova jako „miluji tě“ nebo nečekaný večer venku, osoba s autismem může lásku projevovat jinak. Například tím, že si zapamatuje, že jste kdysi řekli, že máte rádi čaj s meruňkami, a každý týden vám ho přinesou. Nebo tím, že se na týden věnuje vašemu oblíbenému seriálu, i když ho nemá rád, jen proto, že to pro vás znamená něco. Nebo tím, že se naučí správně zapínat vaše boty, protože ví, že vám to dělá starosti. To není „méně“. To je jiné. A tohle rozdílné vyjadřování lásky je často přesně to, co partneré s autismem nejvíc chtějí - aby je někdo poznal a přijal takové, jaké jsou. Výzkum Kateřiny Slavíčkové z Univerzity Karlovy (2023) ukázal, že lidé s PAS často vyjadřují lásku prostřednictvím sdílení svých speciálních zájmů. Když vás zapojí do svého světa - třeba do detailního sledování počasí, sběru kamenů nebo studia historie starověkého Říma - není to o tom, že vás chce „přeměnit“. Je to o tom, že vás chce mít u sebe. A to je největší dar, který může někdo dát.Přátelství? Taky možné. Ale jinak.
Přátelství s někým na spektru je často méně povrchní a více hluboké. Lidé s autismem nechtějí mít sto „přátel“ na sociálních sítích. Stačí jim jedno, dva, tři. Ale ti, kteří jsou ve vztahu, jsou věrní. Bez podvodu. Bez hraní rolí. Bez „jak se mám chovat?“. Když vás má rád, tak vás má rád. Bod. A to je v dnešním světě, kde vztahy často vypadají jako marketingové kampaně, velmi vzácné. Ale tady je překážka: sociální konverzace. „Jak se máš?“ není pro ně otázka. Je to příkaz. A když odpovíte „dobře“, ale vypadáte unaveně, může to být pro ně zmatečné. Nechápou ironii. Nechápou, když někdo říká „jo, jasně“ a myslí to přesně opačně. A když se někdo snaží „zabavit“ - třeba tím, že vypráví o tom, jak se mu ztratil klíč od auta - může to znít jako náhodný, bezvýznamný průběh. Pro ně je důležitý obsah. Ne forma.Proč se některé vztahy zhroutí - a jiné přežijí
Vztahy mezi osobou s autismem a neurotypickým partnerem se často říkají „asymetrické“. To znamená, že jedna strana často přebírá více odpovědnosti. Například plánování návštěv, řešení domácích věcí, překládání emocí. To může vést k vyčerpání. A k tomu, že neurotypický partner začne cítit, že „vždycky musím být ten, kdo ví, jak to funguje“. Ale to není nevyhnutelné. Výzkumy ukazují, že ty nejúspěšnější vztahy nejsou ty, kde jedna strana „napraví“ druhou. Jsou to ty, kde se oba učí kompenzovat. Pokud osoba s PAS má problém s plánováním, partner může převzít roli „plánovače“. Pokud má problém s rozpoznáváním emocí, partner může naučit jednoduché kódy: „Teď jsem smutný“ znamená „nemluv mi, jen si lehni vedle mě“. Pokud má problém s nečekanými změnami, partner může dát předem vědět: „Zítra přijde řemeslník. Bude to hlučné. Chceš, abych to odložil?“ Tohle není „přizpůsobování“. To je spolupráce. A to je přesně to, co potřebují vztahy - ne dokonalost, ale spolupráce.
Terapie není „léčba“ - je to most
Mnoho lidí si myslí, že terapie pro lidi s autismem je o tom, aby se „napravili“. To není pravda. Terapie je o tom, aby se lidé naučili komunikovat s lidmi, kteří se světa dívají jinak. A naopak. V České republice se často používá upravená kognitivně-behaviorální terapie (KBT). Ta se nezaměřuje na to, aby osoba s PAS „chápala emocionální výrazy“ jako neurotypický. Místo toho se učí: „Když ti někdo řekne ‚jsem unavený‘, co to znamená? Co můžeš udělat?“ Nebo: „Když jsem řekl, že chci jít na procházku, a ty jsi se zasmála, co jsi měla na mysli?“ Partnerská terapie je tu klíčová. Ne proto, že by někdo byl „špatný“, ale proto, že dva lidé potřebují společně najít jazyk. V některých případech terapeut pomáhá partnerovi pochopit, že „nemluvíš“ neznamená „nevážíš si mě“. A v jiných pomáhá osobě s PAS pochopit, že „přímo říct, že chceš být sám“ není „nepřátelské“ - je to jen jiný způsob komunikace. V roce 2022 se na Autistické konferenci v Praze ukázalo, že terapie je nejúčinnější, když je přizpůsobená konkrétnímu člověku. Není žádný „vzorek“ pro všechny autisty. Každý má jiné silné stránky, jiné potřeby, jiný způsob, jak milovat.Co se stane, když terapeut nevěří, že autista může milovat?
Tady je největší překážka: mýtus. V článku na Psychologie.cz (2021) je popsáno, jak psycholožka odmítla věřit klientce s Aspergerovým syndromem, že může milovat. Její odpověď: „Lidé s PAS nemají city.“ To není jen špatná informace. Je to zločin. Zločin proti lidské důstojnosti. Skutečnost je jednoduchá: někteří lidé s autismem mají omezený emoční výraz. Jiní jsou schopni hlubokých, intenzivních citů - jen je neumí vyjádřit tak, jak se od toho ve společnosti očekává. A to je rozdíl, který si musí každý terapeut, každý psycholog, každý lékař uvědomit. Jinak nebudou pomáhat. Budou škodit.
Co dělat, když chceš mít vztah s někým na spektru?
Není potřeba být „specialista“. Potřebuješ být člověk. Tady je pár věcí, které opravdu pomáhají:- Neříkej „chápu tě“. Řekni „chci pochopit“. Chápat je předpoklad. Chcet-li pochopit je úsilí.
- Přijmi, že „ne“ je odpověď. Nechceš-li jít na večírek? Dobře. Nechceš mluvit o tom, co se stalo? Dobře. Nechceš se dotýkat? Dobře. Nechceš, aby ti někdo řekl, že „to je v pořádku“. Chceš, aby ti někdo řekl: „Vím, že to pro tebe není snadné. Jsem tady.“
- Dej čas. Nezaměňuj pomalou komunikaci za nezájem. Někdy potřebuje člověk na spektru tři dny, aby zpracoval jednu větu.
- Nežádej, aby se změnil. Žádej, aby se spolu naučili. Tvoje vztahy nejsou o tom, aby někdo byl „normální“. Jsou o tom, aby byli pravdiví.
Co se děje v Česku? A co se bude dít?
V České republice je terapeutická podpora pro dospělé s autismem stále nedostatečná. V Praze stojí hodina terapie mezi 800 a 2000 Kč. Pojišťovny hradí jen některé služby pro děti. Pro dospělé? Skoro nikdy. A přesto počet lidí, kteří se dospělí diagnostikují, roste. O 142 % mezi lety 2018 a 2022. V roce 2022 se konala první konference v Česku, která se zaměřila jen na vztahy dospělých s autismem. V roce 2024 se má spustit první česká aplikace, která pomůže lidem na spektru učit se vztahové dovednosti. A podle Hany Sotákové, vedoucí výzkumného týmu z UK, do roku 2027 bude počet terapeutů specializovaných na vztahy lidí s PAS růst o 50 %. To není náhoda. Je to odpověď na realitu. Na tisíce lidí, kteří chtějí milovat. A být milováni. A nechtějí být „napraveni“. Chcí být poznáni.Co je tedy pravda?
Pravda je, že lidé s autismem mohou mít hluboké, věrné, trvalé vztahy. Pravda je, že jejich láska není méně hodná - jen jiná. Pravda je, že terapie není o „napravení“, ale o připojení. A pravda je, že každý vztah - bez ohledu na to, kdo ho staví - potřebuje jen jednu věc: ochotu slyšet.Může osoba s autismem mít trvalý vztah?
Ano, může. Mnoho lidí s autismem má dlouhodobé, stabilní a hluboké vztahy - partnerské i přátelské. Klíčem není „napravit“ jejich způsob komunikace, ale naučit se rozumět tomu, jak vyjadřují lásku. Výzkumy ukazují, že vztahy, kde oba partneři respektují rozdíly, trvají déle a jsou hlubší než vztahy, kde se snažíme být „normální“.
Proč se lidé s autismem často cítí „mimo“ ve vztazích?
Protože společnost očekává konkrétní způsoby vyjadřování citů - slova, pohledy, doteky, rituály. Lidé s autismem často tyto způsoby neznají, nebo je nechápou. Ale neznamená to, že necítí. Často cítí ještě víc, jen je neumí přeložit do „společenského jazyka“. To vede k nepochopení, zmatku a pocitu, že jsou „špatní“ - což není pravda.
Je terapie pro vztahy s autistou skutečně užitečná?
Ano, ale ne jako „léčba“ autistického chování. Terapie pomáhá oběma partnerům naučit se komunikovat efektivněji. Například jak říct, že jste unavení, nebo jak poznat, kdy někdo potřebuje místo. Kognitivně-behaviorální terapie upravená pro PAS a partnerská terapie jsou nejúčinnější metody. Důležité je, aby terapeut rozuměl specifikům PAS - ne jen obecné psychologii.
Jak poznám, že má můj partner nějaké potřeby spojené s autismem?
Nehledej „symptomy“. Hledej vzory. Často se objevují v situacích, kdy se něco změní - například když přijde někdo do domu, když se změní plán, nebo když je hlučno. Osoba s PAS může být náhle tichá, odstupuje, nebo se vrací k opakujícím se aktivitám. To není „náladovost“. Je to způsob, jak se chrání. Pokud to pozorujete, můžete se zeptat: „Co ti teď dělá problém?“ - a nečekat odpověď hned. Často potřebují čas.
Je možné mít vztah, když jsem neurotypický a můj partner má autismus?
Ano, a mnoho takových vztahů je velmi šťastných. Klíčem je neukládat si představu, že „vztah by měl být takhle“. Místo toho se zaměřte na to, jak vztah funguje pro vás dva. Některé věci budou jiné - a to je v pořádku. Vztahy nejsou o shodě. Jsou o spolupráci. A lidé s autismem často přinášejí do vztahu věrnost, upřímnost a hloubku, které jsou vzácné.
