Stabilizační dovednosti před EMDR: Bezpečné kotvy a zdroje pro bezpečnou terapii trauma

Než se začne zpracovávat trauma, musí klient mít kam se vrátit. To je základní pravidlo v EMDR terapii - a přesto ho mnoho terapeutů přeskočí. Když se člověk vrátí k bolestivé vzpomínce, která ho ještě dnes děsí, potřebuje něco, co ho udrží na zemi. Něco, co mu říká: „Toto je teď, ale ty jsi i jinde“. To něco jsou stabilizační dovednosti. A bez nich je EMDR jako auto bez brzd.

Proč stabilizace není jen „příprava“ - ale základ

Mnoho lidí si myslí, že terapie trauma začíná tím, že se člověk ponoří do vzpomínek. Ale to je nebezpečný omyl. Když se trauma zpracovává bez předchozí stabilizace, může to skončit nejen bez výsledku, ale i zhoršením stavu. Re-traumatizace není vzácnost - je to riziko, které se zvyšuje, když klient nemá žádné vnitřní kotvy.

Stabilizační fáze není „příprava“ na EMDR. Je to samostatná, klíčová část terapie. Podle českých odborníků až 65 % úspěchu celé EMDR terapie závisí na tom, jak dobře klient ovládá své bezpečné kotvy. To znamená, že pokud se tato fáze zkrátí nebo přeskočí, terapie má o třetinu nižší šanci na úspěch.

U klientů s komplexním traumatem - tedy těmi, kteří zažili dlouhodobé zneužívání, zanedbání nebo několik traumatu v dětství - je stabilizace nejen důležitá, ale nezbytná. V těchto případech může trvat 2 až 12 sezení, než je klient připraven na zpracování vzpomínek. A to je v pořádku. Nejde o zdržování - jde o to, aby se neztratil v bolesti.

Co jsou bezpečné kotvy? A jak se vytvářejí

Bezpečná kotva je vnitřní místo, zvuk, pocity nebo myšlenka, která klienta přivádí zpět do přítomnosti, když se začíná cítit přetížený. Není to jen „představ si písek na pláži“. Je to strukturovaný proces, který vytváří skutečnou neurologickou změnu.

Nejčastější techniky jsou tři:

• Bezpečné místo - klient si vytvoří v mysli místo, kde se cítí úplně bezpečně. Může to být dětský pokoj, koupelna s teplou vodou, les, kde slyší ptáky, nebo prostor, který si vymyslí úplně nový. Důležité je, aby bylo bohaté na smysly: jak to vypadá, jaké tam jsou zvuky, jaký je vzduch, jak se cítí kůže, když se dotkne něčeho teplého.
• Trezor - klient si představí pevnou, zámkem uzavřenou skříň nebo trezor, do kterého může uložit obtížné emoce, vzpomínky nebo obavy. Když se cítí přetížený, jednoduše si řekne: „Teď to zavřu do trezoru.“ A pak se může soustředit na něco jiného. Tato technika je zvláště užitečná u dětí, kteří se bojí písemek nebo testů - mohou „uložit“ strach až do chvíle, kdy budou připraveni ho zpracovat.
• Uklidňující dýchání - pomalé, hluboké dýchání aktivuje parasympatikus, který zpomalí srdeční tep a sníží napětí. Technika 4-7-8: nadechni se na 4 počty, zadrž dech na 7, vydechni pomalu na 8. To se opakuje 3-5krát. Výsledek? Tělo se přepíná z režimu „běž“ do režimu „odpočívej“.

Tyto techniky se nevytvářejí za jedno sezení. Klient je procvičuje doma - alespoň dvakrát týdně. A terapeut je v každém sezení zkontroluje: „Když se teď něco těžkého objeví, kam bys šel? Co bys udělal?“

Proč některým lidem selhává bezpečné místo?

Ne každý může hned vytvořit bezpečné místo. A to není chyba klienta - je to přirozená reakce na dětské trauma. Když jsi jako dítě nikdy neměl bezpečný prostor, jak si ho máš představit teď?

V těchto případech pomáhá kombinovat více smyslů. Místo toho, abychom se zaměřili jen na vizuální obraz, přidáme:

• zvuk - např. hlas matky, který říká: „Jsi v bezpečí“
• dotyk - představa teplého svetru, měkkého polštáře
• vůni - zapáchající čaj, dešťová vůně po dešti

Podle průzkumu na Vycviky.cz (2023) 18 % klientů s raným traumatem potřebovalo více než pět sezení, než se jim podařilo vytvořit fungující bezpečné místo. A to je v pořádku. Nejde o rychlost - jde o to, aby místo bylo skutečné.

Co dělat, když se klient ztratí v disociaci?

Disociace - kdy se člověk „vypne“ nebo se cítí jako mimo tělo - je běžná u traumatu. A když se v terapii objeví, není to „překážka“. Je to signál: „Potřebuji se vrátit.“

V těchto chvílích se používají techniky zemědělení (grounding). Nejúčinnější jsou:

• „Pět věcí, které vidíš“ - napiš nebo řekni: „Vidím židli, vidím okno, vidím knihu, vidím stín, vidím stěnu.“
• „Čtyři věci, které se dotýkáš“ - ruka na stolku, noha na podlaze, prst na líci, záda na židli.
• „Tři věci, které slyšíš“ - hodiny, auto venku, vlastní dech.
• „Dvě věci, které čicháš“ - čaj, vlastní kůže.
• „Jedna věc, kterou chutnáš“ - kousek čokolády, voda z poháru.

Tato technika přivádí mozek zpět do těla. A když se tělo znovu cítí, mozek se může vrátit do přítomnosti. To je základ pro všechny další kroky.

Proč se stabilizace zkracuje - a proč je to nebezpečné

V české praxi je stabilizační fáze často přeskočena. Podle dat Asociace psychoterapeutů ČR (2023) pouze 38 % certifikovaných EMDR terapeutů ji provádí podle mezinárodních standardů. Zbytek ji zkracuje z časových důvodů - nebo protože si myslí, že „klient je připraven“.

Ale to je riskantní. Analýza 120 kazuistik z Terap.io (2023) ukázala, že když se stabilizace zkrátí, riziko terapeutického selhání stoupne o 25 %. Klient se vrátí do trauma, ale nemá jak se vrátit zpět. A pak se zastaví - nebo se vůbec nevrátí.

Na druhou stranu - příliš dlouhá stabilizace také nefunguje. Pokud klient stráví 15 a více sezení jen vytvářením bezpečných kotvišť, může se stát, že se v nich „zasekne“. Cílem není žít ve „bezpečném místě“ - cílem je mít ho jako záchranný pásek, když se něco zhorší.

Ideální doba stabilizace: 2-12 sezení. U jednoduchého trauma může stačit 2-4. U komplexního traumatu - až 12. A potom - přechod k zpracování.

Proč jsou tyto techniky zvláště důležité pro děti?

Děti neumí říct: „Mám strach.“ Ale umí si představit trezor. Neumí říct: „Cítím se rozdělený.“ Ale umí říct: „Chci dát to do krabice.“

Mgr. Marie Linhartová, terapeutka dětí, popisuje: „S dětmi nepoužívám slova jako ‘disociace’ nebo ‘hyperarousal’. Používáme hry. Trezor je krabice s klíčem. Bezpečné místo je hrad, kde žije drak, který nás chrání. Dýchání je „větrník“ - když dýcháme pomalu, větrník se pomalu točí.“

Děti se učí tyto techniky rychle - ale potřebují opakování. A potřebují, aby terapeut nejen řekl, jak to dělat - ale aby to spolu s nimi dělal. Když terapeut dýchá s dítětem, když si spolu představují bezpečné místo - vzniká důvěra. A ta je důležitější než jakákoli technika.

Co dělat, když se klient bojí zahájit EMDR?

Mnoho lidí se bojí zahájit zpracování trauma - i když mají všechny kotvy. A to je normální. To není slabost - je to přirozená reakce na to, co bylo dříve nevyslovitelné.

V těchto případech se používá „přípravná fáze“. Klient se v terapii nechává jen „připravovat“. Vytváří bezpečné místo. Procvičuje trezor. Dýchá. A potom říká: „Teď to nechám být.“ A terapeut odpoví: „To je v pořádku. Můžeš to zkusit příště.“

Nejde o to, aby se klient „přinutil“. Jde o to, aby se cítil v bezpečí. I když to znamená, že se zpracování trauma odloží o týden - nebo o měsíc. To je v pořádku. Větší chyba je zahájit příliš brzy.

Co se děje v budoucnu - a proč se to změní

V roce 2023 Česká asociace pro EMDR zvýšila požadavek na školení stabilizačních technik z 20 na 30 hodin. To je signál: tohle už není „doplňková část“. Je to jádro.

Dále se plánuje vytvoření českého manuálu stabilizačních technik - s přizpůsobením pro českou klientelu. A v budoucnu se očekává integrace s DBT (Dialektickou behaviorální terapií) - což zvýší účinnost o 15-20 %.

Ale hlavní změna je jiná: klienti už nechtějí jen „vyléčit trauma“. Chtějí se naučit, jak žít s ním - bez toho, aby ho každý den znovu zažívali. A stabilizační dovednosti to umožňují. Nejen v terapii. Ale v každém dni.