Peer podpora není jen další služba v systému duševního zdraví. Je to lidský spoj, který funguje tam, kde léky a terapie často selhávají - v momentě, kdy člověk potřebuje slyšet: „Vím, jak se to cítí.“ V České republice se tato forma podpory přesouvá z okrajů do srdce systému. A není to jen teorie. Lidé, kteří prošli duševní krizí, teď pomáhají těm, kteří jsou právě v ní. A výsledky jsou reálné.
Co je peer podpora skutečně?
Peer podpora je jednoduchá: osoba s prožitou zkušeností s duševním onemocněním podporuje jinou osobu, která prochází podobnými výzvami. Nejde o psychoterapii, nejde o léčení. Jde o to, aby někdo, kdo už prošel tím, co ty teď zažíváš, seděl vedle tebe, nesoudil, neříkal, co máš dělat, ale řekl: „Já jsem to taky prožil. A přežil jsem to.“
V Česku je to už od roku 2020 formálně uznáno v Národním akčním plánu pro duševní zdraví 2020-2030. Opatření 4.4.2 jasně stanoví, že peer konzultanti musejí být zakotveni v systému péče. To znamená, že nejde o dobrovolnictví nebo dočasné projekty. Jde o trvalou, finančně zajištěnou roli v zdravotnictví.
Peer konzultant není pacient, který se vrátil. Je to člověk, který absolvoval specifické školení, má certifikaci a pracuje jako člen týmu - v nemocnici, v centru, v komunitě. A jeho hlavní nástroj není žádný návod, ale vlastní příběh.
Čtyři role, které mění systém
Projekt PodUP od Reformy psychiatrie vytvořil čtyři jasně definované role, které rozšiřují působení peer pracovníků:
- Peer konzultant - poskytuje individuální nebo skupinovou podporu lidem s duševním onemocněním. Je to ten, kdo sedí v kanceláři, poslouchá, neříká, jak to má být, ale říká: „Když jsem to prožil já, tak jsem se naučil…“
- Peer lektor - vyučuje pacienty, jejich rodiny nebo i zdravotníky. Učí, jak žít s onemocněním, jak rozpoznat příznaky, jak vybírat správné pomoci.
- Peer advokát - zastupuje lidi s duševním onemocněním v rozhodovacích procesech. Hlasuje v rádách, připravuje návrhy, mluví na veřejnosti. Je to hlas těch, kteří často nejsou slyšet.
- Peer hodnotitel - vyhodnocuje kvalitu služeb. Přijde do nemocnice, sleduje, jak se s pacienty zachází, a říká: „Tohle nefunguje. Já bych to udělal jinak.“
Tyto role nejsou teoretické. V roce 2023 bylo v Česku registrováno přibližně 50 peer pracovníků. Většina z nich pracuje v Praze nebo Brně. Ale většina nemocnic v regionech je stále bez nich.
Proč to funguje?
Největší síla peer podpory není v metodice. Je v důvěře.
Inga z Moldavska, peer konzultantka z Charity Česká republika, říká: „Když klient zjistí, že jsem trpěla stejnými problémy, rychleji mi důvěřuje. Dává to naději. Ví, že to není jen slovo. Vím, že to jde.“
Ve srovnání s psychologem, který má titul a knihu, peer konzultant má něco, co nelze vysvětlit: autenticitu. Když řekne: „Vím, jak to je, když ti léky nejdou, když se ti nechce vstávat, když si myslíš, že jsi ztracená.“ - není to teorie. Je to život.
Studie z Nizozemska a Rakouska ukazují, že pacienti, kteří mají přístup k peer podpoře, mají o 30 % nižší riziko rekidiv. V Česku to zatím nejsou statistiky z celého systému - ale pilotní projekty ukazují stejné výsledky. Lidé se lépe zapojují do léčby, více se drží léků, častěji navštěvují schůzky.
Co je špatně?
Není všechno zlaté. I když je peer podpora uznána na úrovni ministerstva, v praxi se stále potýká s překážkami.
- Nedostatečné financování - většina peer pracovníků pracuje na dočasných projektech. Když skončí grant, zmizí i oni.
- Nejasné pracovní poměry - neexistuje jasná definice, jestli je peer konzultant zaměstnancem, dobrovolníkem nebo kontraktorem. To komplikuje odměňování, pojištění, pracovní dobu.
- Stigma - některí zdravotníci stále považují peer pracovníky za „osobu s minulostí“, ne za odborníka. Někdy je to dokonce výzva: „Kdo tě nechal dělat tohle?“
- Regionální nerovnost - v Praze, Brně, Ostravě je peer podpora k dispozici. Ve Zlíně, Pardubicích nebo v České Lípě? Často ne.
Na rozdíl od Rakouska, kde peer konzultanti mají standardizované pracovní náplně, odměňování a vzdělávání, v Česku je to všechno na úrovni dobrovolnictví. A to nestačí.
Co se děje v roce 2026?
V dubnu 2025 Ministerstvo zdravotnictví vydalo metodiku „Jak vytvořit plán zapojování peer pracovníků“. To je velký krok. Už nejde jen o to, aby někdo mluvil o peer podpoře. Jde o to, jak ji nasadit v nemocnici, v centru, v obci.
Metodika říká přesně:
- Identifikuj, kde potřebuješ peer podporu - ve vstupním oddělení? U pacientů s depresí? U rodin?
- Uveď, jaká kvalifikace je potřeba - vzdělání, certifikace, zkušenosti.
- Stanov, jaký bude pracovní poměr - zaměstnání, smlouva, dobrovolnictví?
- Urči odměnu - to nemůže být jen „děkujeme“.
- Integruj je do týmu - ne jako „zvláštní host“, ale jako člena, který má hlas.
Tato metodika je první krok k tomu, aby peer podpora nezůstala jen v Praze. Každá nemocnice, každý centrum může dnes začít. Stačí chtít.
Co můžeš udělat?
Nejsi zdravotník? Nejsi peer konzultant? I tak můžeš přispět.
- Pochopte, že peer podpora není „dobrovolnictví“. Je to profesní role. Neříkejte: „To je jen někdo, kdo prošel.“ Říkejte: „To je odborník.“
- Podpořte instituce, které peer pracovníky zaměstnávají - Charity Česká republika, Reforma psychiatrie, některé nemocnice. Hlasujte pro jejich rozvoj.
- Přemýšlejte o vlastní zkušenosti. Pokud jste prošli duševní krizí a chcete pomáhat - existují školení. Projekt PodUP je otevřený. Nejsou potřeba tituly. Potřebujete jen chuť, zkušenost a ochotu se učit.
- Dejte hlas lidem s duševním onemocněním. Nechte je mluvit. Nechte je být součástí rozhodování. To je pravá inkluzivita.
Co je budoucnost?
Do roku 2027 by mělo být v Česku 200-250 certifikovaných peer pracovníků. To je stále málo oproti Nizozemsku, kde jich je 1 200. Ale je to začátek.
Budoucnost peer podpory v Česku závisí na třech věcech:
- Legislativní změnách - potřebujeme jasný zákon, který definuje peer konzultanta jako pracovníka, ne jako dobrovolníka.
- Trvalém financování - nemůže to být z grantů. Musí to být součást rozpočtu zdravotnictví.
- Změně názorů - musíme přestat vidět lidi s duševním onemocněním jako „nemocné“. Musíme je vidět jako lidi, kteří mohou pomáhat.
Peer podpora není nový trend. Je to způsob, jak se vrátit k tomu, co bylo vždycky důležité: lidská přítomnost. Když někdo řekne: „Já vím, co prožíváš.“ - to není terapie. To je léčba.
