Selektivní mutismus: Když dítě mimo domov nemluví a jak mu pomáhá terapie

Selektivní mutismus není výchovný problém, nejeví se jako špatná vůle a není důsledkem nedostatku lásky. Je to skutečná psychická porucha, která dítěti zakazuje mluvit v určitých situacích - i když má plnou schopnost mluvit. Dítě, které doma běžně vypráví o hračkách, smíchá se s otcem a zpívá před zrcadlem, může ve škole sedět celý den jako němý. Neodmítá mluvit. Je prostě neschopné. A to je rozdíl, který mnoho učitelů, babiček i dokonce některých lékařů přehlíží.

Co je selektivní mutismus skutečně?

Selektivní mutismus je úzkostná porucha, která se projevuje jako dlouhodobá neschopnost mluvit v konkrétních sociálních situacích - například ve škole, u babičky nebo při přátelích - přestože dítě mluví bez problémů doma. Tato porucha se neobjeví náhodou. Začíná obvykle mezi třetím a pátým rokem života, často právě v okamžiku, kdy dítě vstupuje do mateřské školy. Většina dětí s touto poruchou má předtím vývoj řeči naprosto normální. Nejsou autismem. Nejsou hloupá. Nejsou zlobivá. Jsou jen příliš strašená.

Nejčastější scénář: dítě mluví s matkou, ale když matka odejde do jiné místnosti, ztichne. Neřekne ani slovo. Nepřijme žádnou odpověď na otázku. Neodpoví na přímo položenou otázku „Jak se máš?“ - i když přitom kouká na učitelku a její rty se pohybují. Někdy se dítě pokusí mluvit, ale zvuky se zastaví v krku. Někdy se jen pohybuje rty, ale nic nevyjde. A pak, když je opět doma, znovu začne mluvit jako předtím. To je ten klíč. Neschopnost není v hlasových pasech. Je v mozku. V úzkosti.

Proč to dítě neřekne ani slovo?

Někteří lidé si myslí, že dítě je zlobivé nebo si hraje. To je největší omyl. Dítě s selektivním mutismem nechce být němé. Chce mluvit. Ale jeho mozek je v režimu „ohrožení“. Když se ocitne ve škole, před cizími lidmi nebo ve velké skupině, aktivuje se jeho úzkostný systém - stejně jako když se někdo vydává do temného lesa a slyší šustění. Mozek říká: „Nebezpečí! Mluvit = nebezpečí!“ A tak se vypne hlas. Neznamená to, že dítě nechce být přijato. Naopak - chce být přijato ještě víc než ostatní. Jen se bojí, že pokud promluví, něco se zlomí. Možná se smějí. Možná ho zlobí. Možná ho vůbec nechápou.

Podle odborníků z Masarykovy univerzity je 70 % dětí s touto poruchou bez terapie v dospělosti stále značně omezených v komunikaci. To znamená, že dítě, které dnes ve škole neřekne „dobrý den“, může za deset let být dospělý, který se bojí hovořit na schůzce, na telefonátu nebo při představení. A to všechno jen proto, že v dětství někdo přehlédl jeho strach jako „výchovný problém“.

Proč je diagnóza tak často zpožděná?

V Česku je průměrná doba mezi prvními příznaky a správnou diagnózou až 5 let. To znamená, že dítě, které v 4 letech neřeklo ve škole ani slovo, může čekat na pomoc až do 9. ročníku. Proč?

• Učitelé si myslí, že dítě je „výchovně špatně vedené“ nebo „nepřizpůsobivé“.
• Školní psychologové nemají školení na selektivní mutismus - v ČR je pouze 12 certifikovaných terapeutů specializujících se na tuto poruchu.
• Rodiče si myslí, že „to přejde“, že „je to jen fáze“ nebo že „se to vyřeší samo“.
• Neexistuje jednoduchý test. Diagnóza je založena na pozorování, rozhovorech a vyloučení jiných poruch - což trvá čas.

Příběh jedné matky z Prahy je typický: „Můj syn ve věku 4 let mluvil doma normálně, ale v mateřské škole neřekl jediné slovo po dobu 9 měsíců. Učitelky si myslely, že je to výchovný problém. Až po dvou letech jsme dostali správnou diagnózu.“

Podle dat Národního ústavu duševního zdraví z roku 2022 je 78 % diagnóz stanoveno až v prvních letech základní školy, i když příznaky se objevují již v předškolním věku. A každý měsíc čekání zhoršuje šance na úspěšnou terapii.

Jak terapie funguje?

Terapie selektivního mutismu není o tom, aby dítě „muselo mluvit“. Je o tom, aby se jeho strach z mluvení zmenšil. A to se dělá postupně, bez tlaku, s podporou a v bezpečném prostředí.

Nejúčinnější přístup je multidisciplinární - kombinuje klinického psychologa, logopeda a školního psychologa. Průměrná délka terapie je 18 až 24 měsíců, se sezeními 1-2krát týdně. Klíčové komponenty:

1. Expozice - dítě se postupně vystavuje situacím, kde mluvit původně vyvolává úzkost. Začíná se třeba tím, že dítě mluví jen s jednou důvěryhodnou osobou (např. terapeutem), pak se přidá druhá, pak třetí, až se postupně přesune do třídy.
2. Modifikace chování - používají se pozitivní posilování (např. pochvala, malá odměna), ale nikdy tresty nebo tlak. Pokud dítě řekne „ano“ šepotem, je to vítězství.
3. Podpora ve škole - učitelé musí být vyškoleni. V ČR se již od roku 2023 pilotuje projekt „Mutismus bez hranic“, který školicí 200 školních psychologů a logopedů. Bez zapojení školy terapie selže.
4. Zapojení rodičů - rodiče tráví průměrně 5 hodin týdně na procvičování strategií doma. Nejde o to, aby dítě mluvilo. Jde o to, aby doma bylo bezpečné a přijaté - a aby se to přenášelo do školy.

Podle studií klinických logopedů se 85 % dětí, které dostanou správnou terapii do věku 10 let, vrátí k normální komunikaci. To znamená, že většina dětí může být úplně zdravá - ale jen pokud dostanou pomoc včas.

Co dělat, když si myslíte, že vaše dítě trpí selektivním mutismem?

Nečekejte. Neříkejte „to přejde“. Neobviňujte se. Neobviňujte učitele. Udělejte toto:

1. Zaznamenejte - zapište si, kdy a kde dítě mluví a kde ne. Např.: „Mluví doma, s babičkou, s bratrem. Neříká nic ve škole, v kavárně, při přátelích.“
2. Navštivte pediatra - požádejte o odkaz na dětského psychologa nebo klinického psychologa se specializací na úzkostné poruchy.
3. Nezapomeňte na logopeda - logoped neřeší řeč, ale pomáhá s komunikačním chováním a vytváří bezpečné prostředí pro hlas.
4. Kontaktujte školu - požádejte o schůzku se školním psychologem a ředitelem. Požádejte o podporu podle metodického pokynu MŠMT č. 21 065/2019-30 021.
5. Najděte podporu - portál Šance Dětem má komunitu rodičů, kteří prošli tímto. Není to samota.

Čekací doba na specializovanou péči v ČR je průměrně 14 měsíců. To je příliš dlouho. Ale začněte teď. Každý týden, který uplyne, zvyšuje riziko, že problém se zakoření.

Co se děje v Česku?

Česká republika má odhadovaných 7 000 dětí s selektivním mutismem. Jen 35 % z nich dostane správnou diagnózu a léčbu v optimálním čase. Existují pouze tři centra, která poskytují komplexní péči podle evropských standardů - v Praze, Brně a Ostravě. V Brně, kde žiji, je jedno z těchto center. A v posledních pěti letech se počet diagnostikovaných případů ročně zvyšuje o 22 %. To není náhoda. To je výsledek lepšího povědomí.

Od 1. ledna 2024 bude v zdravotnickém systému nový kód pro selektivní mutismus. To znamená, že se budou moci lépe počítat případy, lépe rozdělovat zdroje a lépe plánovat péči. Pilotní projekt „Mutismus bez hranic“ se snaží vyškolením 200 odborníků změnit systém. A v zahraničí už se testuje virtuální realita - děti si v headsetu „představují“ školu a pomalu se učí mluvit v bezpečné virtuální realitě. Výsledky jsou slibné.

Prof. Jiří Raboch říká, že do roku 2030 by se měla čekací doba zkrátit na méně než 6 měsíců a úspěšnost terapie stoupat na 90 %. To je možné. Ale jen pokud rodiče, učitelé a lékaři přestanou přehlížet tiché děti.

Je to vyléčitelné?

Ano. Ale ne „samozřejmě“. Ne „časem“. Ne „výchovou“. Ale terapií. Podporou. Trpělivostí. A věrou, že dítě neodmítá mluvit - je prostě příliš strašené.

Nejde o to, aby dítě promluvilo včas. Jde o to, aby se cítilo bezpečně. A když se cítí bezpečně, hlas se vrátí. Samozřejmě. Ale ne proto, že ho někdo nutil. Protože se mu konečně zamlčelo strach.