Duševní zdraví není jen absence úzkosti nebo deprese. Je to to, co ti dovolí vstát ráno a cítit, že život má smysl - i když je venku špatná počasí, práce tě tíží a srdce se někdy zatěžuje. Světová zdravotnická organizace (WHO) to definuje jednoduše: stav, ve kterém člověk naplňuje svůj potenciál, zvládá běžný stres, pracuje produktivně a přispívá ke své komunitě. To zní jako cíl, ale ve skutečnosti je to každodenní realita, kterou můžeš stavět krok za krokem.
Co vlastně znamená duševní zdraví v praxi?
Nikdo tě neukáže, jak to vypadá, když máš duševní zdraví. Nejsou to žádné zvláštní znaky, jako „vždycky šťastný“ nebo „nikdy nepláče“. Je to spíš to, jak se cítíš, když ti někdo řekne něco nehezkého - zůstaneš u sebe. Když se ti něco nepodaří - nezničíš se. Když jsi unavený - umíš si dát pauzu, aniž bys se cítil vinný. Je to schopnost mít vnitřní klid, i když kolem všechno křičí.
Duševní zdraví se projevuje ve třech oblastech: kognitivní, emoční a společenské. Kognitivně to znamená, že dokážeš přemýšlet jasně, učit se, rozhodovat - ne že jsi geniální, ale že neplaváš v myšlenkách jako v mlze. Emocionálně to znamená, že cítíš všechno: smutek, vztek, radost - ale nezůstáváš v nich uvíznutý. Společensky to znamená, že dokážeš být s lidmi, někdy i sám, a přitom se nechceš ztratit.
Proč je to důležité vlastně?
Představ si tělo jako auto. Když máš zlomenou nohu, nejedeš. Když máš zlomený motor, nejedeš. A co když máš zlomený software? Když tě trápí neustálá obava, že nic nezvládneš? Když se cítíš jako robot, který jen dělá, co mu řekli, ale uvnitř je prázdný? To je duševní nemoc - a není to „jen psychika“. Je to fyzický problém, který se projevuje v těle: spánek, trávení, imunita, energie - všechno se rozpadá, když mysl není v pořádku.
Veřejné zdravotnictví už to ví: duševní onemocnění jsou hlavní příčinou pracovní neschopnosti v Česku. Lidé odcházejí do důchodu dřív, přestávají pracovat, přestávají žít. A to všechno proto, že nikdo neřekl: „Tohle je zdraví. A tohle tě může zničit.“
Nejde jen o to, abys nebyl nemocný. Jde o to, abys mohl žít plně. Mít přátelství, které tě naplní. Práci, která tě nevyčerpává. Čas, abys se jen tak díval na oblohu a neřešil, jestli jsi dostatečně produktivní. To je duševní zdraví - a není to luxus. Je to základ.
Co tě drží zpět?
Největší překážka není nedostatek peněz na terapeutku. Je to vina. Je to myšlenka: „Kdybych byl silnější, nebyl bych takhle.“ Nebo: „Jiní mají víc problémů, takže tohle není důvod.“
Pravda je: nikdo není silnější než jiný. Každý má svou hranici. A když ji překročíš, tělo ti to řekne - ne slovy, ale tělem: nechceš spát, nechceš jíst, nechceš mluvit. A pak přijde ta chvíle, kdy už nejdeš jen k lékaři. Jdeš k sobě. A ptáš se: „Co mi chybí?“
Nejsou to jen větší věci. Často je to malé: neumíš říct „ne“, protože se bojíš, že ti někdo nebude milovat. Neumíš si vzít pauzu, protože si myslíš, že to znamená být líný. Neumíš přijmout, že máš právo na špatný den. A to všechno se hromadí. Až jednoho dne se rozbiješ - ne z jedné věci, ale z tisíce těch malých.
Co můžeš dělat dnes?
Nemusíš se stát meditujícím mnišem. Nemusíš mít plán na 12 měsíců. Stačí začít s tím, co je už u tebe.
- Dej si pauzu každý den. I jen pět minut. Sedni si, zavři oči, nadechni se. Neřeš nic. Jen buď. To není línost. To je přežití.
- Řekni „ne“ někomu, kdo tě vyčerpává. Ne musí být tvrdé. Stačí: „Teď nemůžu.“
- Udělej něco, co tě baví - bez cíle. Nakresli. Zpívej. Prohlédni si staré fotografie. Nech si to být jen pro sebe.
- Nech si říct, že ti to jde špatně. Nejsi selhání. Jsi člověk, který se snaží.
- Navštiv někoho, kdo tě podporuje. Ne ten, kdo ti říká, jak to máš udělat. Ten, kdo ti jen řekne: „Jsem tady.“
Tyto věci nejsou „příspěvek k duševnímu zdraví“. Jsou jeho základem. Bez nich se nic neudělá. A když je děláš pravidelně, začneš cítit: „Jsem v pořádku.“
Je to vůbec možné?
V Česku se za posledních pět let výrazně změnilo, jak o duševním zdraví mluvíme. Organizace jako Fokus Praha, NZIP nebo Opatruj.se přinášejí informace, které dřív neexistovaly. Lidé hledají pomoc. Nejen kvůli deprezi. Ale kvůli vyhoření, kvůli stresu, kvůli tomu, že se cítí, že už nevědí, kdo jsou.
Nejde o to, aby všichni byli šťastní. Jde o to, aby všichni měli prostor být, jak jsou. Bez stydu. Bez toho, že by museli „přetvářet“.
Po pandemii se to změnilo. Víme, že stres není „jen náladou“. Víme, že se člověk nemůže jen „přemostit“. Víme, že tělo a mysl nejsou oddělené. A to je velký krok.
Co dál?
Nejsi samotný. A to, co děláš pro své duševní zdraví, není egoistické. Je to největší dar, který můžeš dát své rodině, přátelům, práci. Když jsi v pořádku, můžeš být i pro druhé. Ne proto, že jsi dokonalý. Ale proto, že jsi přítomen. Skutečně.
Nech si to říct: duševní zdraví není něco, co se „vyřeší“. Je to cesta, kterou jdeš každý den. Někdy krok dopředu. Někdy krok zpět. Ale pokračuješ. A to je to, co počítá.
Je duševní zdraví to samé jako absence duševních onemocnění?
Ne. Duševní zdraví je více než jen nepřítomnost nemoci. Je to aktivní stav pohody, ve kterém plně využíváš své schopnosti, zvládáš stres, pracuješ produktivně a přispíváš ke své komunitě. Můžeš mít duševní onemocnění a stále pracovat na svém zdraví - a naopak, můžeš být bez diagnózy, ale cítit se vyčerpaný a ztracený. Duševní zdraví je o kvalitě života, ne jen o absence symptomů.
Může duševní zdraví ovlivnit fyzické zdraví?
Ano, velmi. Stres, úzkost nebo deprese ovlivňují imunitní systém, spánek, trávení, krevní tlak a dokonce riziko srdečních onemocnění. Když tě trápí neustálý stres, tělo uvolňuje kortizol - hormon, který při dlouhodobém výskytu ničí tkáně. Duševní a fyzické zdraví nejsou oddělené. Jsou propojené jako dva koncové body stejného kabelu.
Co je psychická odolnost a jak ji vybuduji?
Psychická odolnost je schopnost se zotavit z obtíží a zůstat v souladu se sebou. Nejde o to, aby tě nic nezranilo. Jde o to, abys se po zranění dokázal zase postavit. Vybuduješ ji malými kroky: učíš se přijímat, že někdy se něco nepodaří; děláš si pauzy, když ješ přetížený; mluvíš o svých pocitech; a necháváš se podporovat. Není to kvalita, kterou máš nebo nemáš - je to dovednost, kterou můžeš cvičit.
Proč je tak těžké poznat, že potřebuji pomoc?
Protože se nám učí od dětství, že „silní“ lidé nepláčou, že „slabí“ si žádají pomoc, a že „všechno se dá překonat“. Ale to je lež. Pravda je: potřebovat pomoc není slabost. Je to znamení, že jsi člověk. A že se snažíš přežít. Většina lidí, kteří si najdou terapeuta, říká: „Mělo by to být dřív.“ Ale důležité je, že to udělali. A to je už vítězství.
Kde najít pomoc v Česku?
V Česku existuje mnoho bezplatných a důvěryhodných zdrojů. Národní zdravotnický informační portál (NZIP) poskytuje informace o podpoře. Organizace Fokus Praha nabízí konzultace a skupinovou podporu. Opatruj.se je online platforma s praktickými nástroji pro každodenní péči o duševní zdraví. Pokud potřebuješ terapeutickou pomoc, můžeš se obrátit na Českou psychologickou společnost nebo na svého lékaře, který tě může přesměrovat. Nejsi sám - pomoci je k dispozici.
