Disociace – co to je a proč na ni narazit v terapii?

Když slyšíte slovo Disociace, jde o psychický proces, při kterém se člověk odpojí od vlastních myšlenek, emocí nebo vjemů. Také známá jako odpojení, často slouží jako obranný mechanismus v náročných situacích. Trauma, silná psychická zátěž, která přetíží nervový systém patří mezi hlavní spouštěče disociace – když mozek nedokáže situaci zvládnout, „vypne“ část vědomí a chrání tak sebe. Psychoterapie, systematický proces, který pomáhá lidem pochopit a změnit jejich vnitřní prožívání pak představuje klíčový nástroj, jak rozpoznat a integrovat disociativní jevy. V praxi se často setkáváme s kognitivně‑behaviorální terapie (CBT), přístupem zaměřeným na myšlenky, pocity a chování, která poskytuje konkrétní techniky pro práci s roztrženým vnitřním světem.

Jak se disociace projevuje v každodenním životě?

Disociativní jevy se neobjevují jen v klinických diagnózách. Může se jednat o krátkodobé “ztracení se” během nudného přednášky, nebo o časté „odplavání“ při stresu v práci. Lidé popisují, že se cítí, jako by sledovali sami sebe z dálky, nebo že jim chybí vzpomínky na konkrétní události – to je typický „herecký“ odstup. Když se tyto stavy opakují a zasahují do běžného fungování, mohou se proměnit v disociativní poruchu, která vyžaduje odbornou péči. V takových případech se terapie zaměřuje na znovuobnovení spojení mezi tělem, emocemi a myšlenkami. Disociace tak není jen „něco, co se stane“, ale proces, který lze sledovat, měřit a postupně měnit.

V terapii je důležité nejprve rozpoznat, zda je disociace součástí širšího trauma‑reálného kontextu. Cognitive Processing Therapy (CPT), specifický model zaměřený na přepisování traumatických vzpomínek pomáhá klientům identifikovat mylné přesvědčení, která vznikla během disociace, a nahradit je zdravějšími interpretacemi. Další techniky, například groundingové cvičení nebo mindfulness, podporují návrat do přítomnosti a snižují nutkání „odplavat“. Tyto přístupy ukazují, že disociaci lze léčit aktivním zapojením do vlastního prožívání, ne jen pasivním čekáním, až „přejde“.

Praktické tipy, které můžete vyzkoušet už teď, zahrnují jednoduché senzorické cvičení: zaměřte se na to, co slyšíte, co cítíte na kůži, jaké je vaše dýchání. Tím znovu aktivujete smysly a „ukotvíte“ se v těle. Další užitečná metoda je zapisování krátkých poznámek během dne – pomůže vám sledovat okamžiky, kdy jste se cítili odpojeni, a najít vzorce, které tuto reakci spouštějí. Pokud si uvědomíte, že se vám to děje často, zvažte konzultaci s terapeutem, který má zkušenosti s disociativními poruchami a dokáže nabídnout strukturovaný plán.

Naštěstí se v posledních letech objevuje stále více výzkumu, který potvrzuje účinnost kombinace CBT a technik zaměřených na regulaci emocí. Studie z ČR ukazují, že pacienti, kteří absolvují pravidelnou psychoterapii a zároveň praktikují mindfulness, mají výrazně nižší výskyt chronické disociace. To znamená, že nejen jednorázová intervence, ale dlouhodobý proces sebe‑reflexe a cvičení může vést k stabilnějšímu propojení mezi myslí a tělem.

V našem výběru článků níže najdete praktické návody, které rozšiřují výše popsané strategie. Čekají na vás průvodci výběrem terapeuta, bezpečné online platformy, tipy na práci s kognitivními omyly i konkrétní přístupy jako IFS nebo DBT. Všechny tyto zdroje jsou zaměřeny na to, aby vám pomohly rozpoznat a zvládat disociativní tělesa v kontextu různých problémů – od závislostí po poruchy příjmu potravy. Ponořte se do článků a zjistěte, jak můžete využít získané poznatky v praxi.